Vzteklina – co je dobré o ní vědět

Smrtelná neznalost vztekliny

Před léty to byla vtipná a zajímavá chvilka. V rámci přírodovědného výzkumu nám byl v jeskyni ukázán netopýr. „Kdo si ho chce podržet?“ zeptal se výzkumník a jeskyňář v jedné osobě. Byl jsem dítě a chtěl „ukázat odvahu". Ukázal jsem spíše nešikovnost, stresovaný netopýr mě kousl a pomočil, což vyvolalo salvu smíchu. Kdybych v té době tušil, že i kousnutí netopýra přenáší vzteklinu, asi byl se stresem pomočil já. Vzteklina se přenáší kontaminací rány infekční slinou nakaženého zvířete, takže kousnutí je přesně onen úkon, kterým je možné se nakazit. Hlavním rezervoárem vztekliny v Evropě je liška obecná, od ní se často infikují psi, kteří se s ní dostanou do konfliktu. Pomocí orální vakcinace lišek byla vzteklina úspěšně eliminována v zemích západní a střední Evropy. U nás byl poslední výskyt zaznamenán v roce 2002, což bylo mnohem později než mé poněkud mokré setkání s netopýrem. Byť je Česko považováno za „rabies free“ – tedy vzteklinyprostá země, neznamená to, že se nemůže vrátit.

Vzteklý pes

Světová zdravotnická organizace (WHO) udává, že vzteklinou je postiženo 150 zemí a teritorií. Podle ní stojí v 99 % za nakažení vzteklinou u lidí kousaní infikovaným psem, což je dobré vědět zejména při cestování. Ovšem bez rizika nejsou opice a ve výjimečných případech i výše zmínění netopýři. Nemoc napadá nervový systém, přičemž inkubační doba se pohybuje mezi třemi týdny až několika měsíci (20-60 dní).

Ačkoli se běžně dočtete, že všichni nakažení zemřou, není to úplná pravda. WHO udává úmrtnost nad 95 %, nicméně každý uzdravený je obrovskou vzácností. Pomineme-li Antarktidu, tak se vzteklina vyskytuje na všech kontinentech a každoročně na ni zemře kolem 70 000 lidí. Onemocnět může každý teplokrevný živočich a dokonce se předpokládá přenos z člověka na člověka.

Vzteklý člověk

Petra Juráňová v práci Vzteklina – stále aktuální riziko pro lidskou populaci dokonce píše: „Byly prokázané a dokumentované i přenosy přes slizniční oblasti (tj. oči, nos, ústa), vzdušnou cestou vdechnutí aerosolu nebo transplantací rohovky. Virus se tak dostává přímo na nervová zakončení v epitelu sliznice". V extrémním případě to znamená riziko dýchání stejného vzduchu v bezprostřední blízkosti nakaženého zvířete. S velkou nadsázkou lze napsat, že se výjimečně může vzteklina přenášet „kapénkovou“ infekcí.

Byť existuje očkování, velké množství cestovatelů vyráží neočkovaných, neboť „proč zatěžovat“ organismus proti chorobě, která je u nás vymýcená. Podobná úvaha nikoho moc nenapadá například při očkování proti žluté zimnici, navíc očkování probíhá neživou vakcínou (některá očkování probíhají podání oslabených agens (spalničky, příušnice, zarděnky). Co před smrtí čeká nakaženého člověka?

Kromě únavy a poruch spánku nastává emoční labilita a neklid. Bolesti hlavy jsou doprovázené dezorientací a zmatkem, za což mohou napadené mozkové buňky. Mezi další příznaky patří nechutenství, nadměrná produkce slin. Může se objevit hydrofobie – i pouhý pohled na vodu nebo zvuk tekoucí vody vyvolá u nemocného prudkou reakci či aerofobie podobné příznaky při pobytu na chladném vzduchu. Vzteklina má původ pojmenování v tom, že následně nakaženého přepadají záchvaty zuřivosti a absence strachu. Mimo jiné právě tento příznak je důvodem, proč se nakažený pes dostane blízko (nebojí se) a na první pohled bez důvodu kousne.

Snad ani ten nejzavilejší odpůrce očkování nebude psát rozhořčené dopisy proti v minulosti prováděné celoplošné vakcinaci lišek, kdy se do české přírody dávaly tisíce ampulek obalených v rybí moučce a tuku.

Text: Topi Pigula