Velký bílý žralok. Aneb Great White s velkým ‚G‘

Smůla se musí vždy jednou prolomit. Hodiny čekání a zápolení s nepřejícným počasím musí přece jednou skončit. Přece nenadešel soudný den a černočerná tma nebude navěky? Slunce musí přece jednou vyjít a až ten den přijde, bude stát zato! Chce to ale ještě hodně trpělivosti.

Sebejistý žralok

Žralok nás dokonale překvapil. Ve většině případů připlouvá po proudu, ze směru, kde mizí olejová skvrna návnady. Přirozeně se tak blíží z očekávaného místa, ale tento predátor byl velmi opatrný. V dostatečné vzdálenosti se zanořil, zpoza svého panství a hlubin oceánu si prohlédl onu věc na hladině a vynořil se před přídí. Hleděl jsem na zádi až k bílým pískům pobřeží a marně už několik hodin vyhlížel objekt dnešního pozorování. Žraloka jsem spatřil až když se vynořil a plul v těsné blízkosti podél našeho člunu. Otočil jsem se a uviděl černé monstrum pomalu a jistě plavající k zádi. Jeho hlava už byla takměř u motoru na zádi a ocasní ploutev, která spolu s ploutví hřbetní prorážely klidnou vodu, byla u přídě. Obr bez váhání dostal jméno ‚Velký‘.

Minul oba dva motory a jeho tělo se elegantně otočilo zpět k přídi. Opatrně kroužil a já z něj nespustil oči ani na chvíli. Výhoda malého člunu, kterou celá léta propagoval můj mořský kolega a vlk, André Hartman, se ukázala jako geniální.

„Malých lodí se prostě nebojí!“ vždy říkával. „Když je to obrovská loď, zaprvé je dlouhá, běžně deset, patnáct metrů a hlavně taková loď vytváří obrovský stín a toho se žraloci bojí. Jasně…, po čase si zvyknou, odváží se blíž a i připlují…," ale chvíli jim to trvá. Nejdou do toho bezhlavě, přesvědčoval mě. „Naše velikost jim ale vyhovuje. Jsme téměř velcí jako oni a ten stín, který vytváříme je tak nezastrašuje.“

Není moc lidí, kteří ví o žralocích tolik jako André. I když zdraví mu příliš nedovoluje, aby se věnoval práci s těmito prehistorickými obludami, tak jak by si přál a všechny tři mrtvičky, které za poslední léta prodělal, naštěstí jen omezily jeho smysly a reakce. Můj žraločí učitel je téměř ve stoprocentní kondici jak tomu bývalo před léty, jen reflexy jsou již zpomalené. Sáhnout na rypec dvoutunovému zvířeti a otevřít mu tlamu vyžaduje přesný pohyb, rychlou reakci a bystrý úsudek předvídající další žraločí pohyb. Sebemenší zaváhání a pozdní zareagování, může mít fatální následky. Muž, který se pohybuje na zadní platformě, která se každou chvíli potápí a zase zvedá nad vodu, klouže a není se jí kde zachytit, je vystaven příliš velkému riziku. Když se žralok nepřiblíží až těsně ke člunu a je od něj jen o pár desítek centimetrů dál, musí se ‚otvírač tlam‘ naklonit přes žraločí čelisti daleko od platformy. V této pozici doslova visí nad hrozitánskými smrtící řezáky dokořán rozevřené tlamy a chyba, zpomalení či jakákoliv pozdní reakce, může být ta poslední.

I když André Hartman dnes není v roli hlavního ‚návnadáře‘, jsem rád, že je na palubě. Dnes je kapitán, navigátor, šéf a když pohlédnu na jeho sedící, spíše ležící polohu doslova s doširoka rozplácnutým tělem v nejužším prostoru přídě na hromadě fungl nových záchranných vest, nejsem si jist, zda nám bude nějak nápomocen. Funkce vrchního ‚návnadáře‘ byla přiřazena jeho synovi Francoisovi. Vysoká kopie Hartmanova vzezření, z kudrnatými vlasy a místo otcova plnovousu s tváří posetou řídkým chmýřím bude ovládat žraločí pohyb na zádi a hlavně, tak jak si ‚pan fotograf Jaroněk‘ přeje, otevírat žralokovi tlamu, Dvojka jsem já a to jen v případě, že Francoise nebude zrovna u platformy, či bude zrovna vytížen svačením, kouřením či močením do vody.

Dva jsou příliš

André byl první kdo našeho prvního žraloka dnes spatřil. ‚Velký‘ již stačil obeplout člun a vracel se těšně podél levoboku. Téměř se otíral o člun a čichal. Pátral po olejové návnadě, která se nalepila svou mastnotou na celý člun. Bez sebemenšího zaváhání doplaval k malému děrovanému sáčku sloužící donedávna jako pytlík na brambory a našel v něm půl kila jater. Je až nepochopitelné, jak takové monstrum dokáže koordinovat své pohyby a natlačí svou hlavu mezi dva motory a ostré vrtule. Přesně do míst, kde visela návnada. Tělo se naklonilo na bok a černá barva hřbetu odkryla i obávanou a strašidelnou bílou část trupu. Tu zlověstnou barvu děsící po staletí staré anglosaské námořníky, kteří věděli že bílé břicho přináší bílou smrt.

Nad hlavami se zařehtal mladý racek chechtavý, který svým šedým zbarvením prozrazoval, že stále patří mezi mladé dorostence. Ale již za pár týdnů se zbaví dětského chmýří a bude se moci pyšnit bílé černými brky dospělých. Někde v dálce a vysoko nad námi zahučelo letadlo. Se vší pravděpodobností ‚vrtulák‘, kterých místní armáda stále využívá v hojné míře a nad pobřežím často přelétají. Vlnka lehce zhoupla člun a zvedající se vítr rozčechral její hřebeny. Přinesl od lachtaního ostrova další dávku hnilobného zápachu plnou výkalů. Možná jen proto, abychom nezapomněli, kde se nacházíme. Sto metrů od našeho člunu, tam kde bychom vždy očekávali příchod žraloků, se objevila ploutev. Druhý žralok se blížil.

Čekání na Gododa. A žraloka...

Hodiny, dny a týdny člověk neustále čeká a zoufá si, jen aby spatřil kousek z obávaného žraloka bílého. S monstrózními otevřenými a strach nahánějícími tlamami se již dávno rozloučil. Nyní jen slepě a zoufale doufá, že spatří aspoň kousek šupinky, nějaký ten stín či letmý náznak něčeho, co by mohlo připomínat obávaného lovce a cíl svých tužeb. Jsou ale dny, kdy žraloci nenechají vydechnout a voda jimi doslova vře.

Ten den měl přijít dnes. Náš ‚Velký‘ kroužil okolo našeho člunu a v olejové skvrně návnady se přibližoval další žralok. Stav dnešní populace u zakázaného ostrova a tajném místě neměl být konečný. Ještě než opustíme tuto adrenalinovou arénu číslo nenažraných a věčně hladových paryb se ustálí na mystické sedmičce.

‚Velký’po dvou dalších kolech, kdy již několikrát zkusil chytit do čelistí miniaturní pytlík s játry se najednou zanořil. Byl tak zaujat lákavou návnadou, že možná přehlédl či nevnímal dalšího Velkého Bílého žraloka a jeho opatrnost pozbyla obezřetnosti. V okamžiku kdy chtěl náš ‚Velký‘ vzít do tlamy nepatrnou jednohubku, přiblížil se k jeho rypci druhý žralok. Mnohem menší a sotva desetiletý ‚juvenille‘. Náš žralok se tak lekl, že sebou prudce trhl, prohnul tělo a ocasní ploutví praštil do dna člunu. Tak se nadzvedla jako směšná skořápka pohupující se na rybníku a kdo se nedržel, tomu se podlomily kolena a s pomyslnou pokorou klekl před monstrem z hlubin. Francoise se jen tak tak stačil rukou chytit zábradlí, jinak by přeletěl přes žraloka rovnou do vody. Já jsem si bouchnul fotoaparátem o dřevěnou palubu a hlasitě jsem zaklel. Jediný André se ve své pozici ležmo jen zhoupnul a zkušeně se nám vysmál.

Žraloci se potkali na vzdálenost sotva dvou metrů a oba dva prudce změnili polohu. Těsně se minuli jako dva rytíři na svých hřebcích obtěžkáni dlouhými dřevci. Nenávistně na sebe pohlédli skrze hledí přilby a zmizeli.

Nerovný duel nevyhrál ani jeden se žraloků a oba dva se zanořili do ledového oceánu. Menší se již nikdy nevrátil a trpělivost a zkušenost z lovu hrála do not prvnímu žralokovi. Ten si dal sice načas, ale po dvaceti minutách se opět vrátil. Naše pozornost po takovém dlouhém čekání již dávno pominula a řeč na člunu se vedla všemi směry, jen ne okolo Bílých žraloků. Jeden žralok vždy zažene toho druhého a někdy zmizí oba dva. Počáteční euforie a nadšení ze dvou a více žraloků se postupně mění ve zklamání a zoufalství. Člověk by tak chtěl…

Návrat ‚Velkého‘

‚Velký‘ se ale vrátil a mířil k levému motoru. Stačil jsem na něj lehnout a vystrčit své tělo co nejblíže k vodní hladině, žralok byl u platformy kde klečel Francoise. Cílevědomě si plaval pro návnadu, ale místo ní se mu před tlamou objevila ruka člověka. Prsty se dotkly citlivých bodů na špici rypce a žralok po nich v mžiku chňapnul. Tělo se vymrštilo a ozubená tlama do půli žaberních otvorů ven z vody se pokusila ruku chytit. Žralokova čelist se vysunula blíže k holým prstům a hlava se naklonila dozadu.

Mohutné monstrum se prohnulo a pětimetrový žralok stál téměř kolmo k člunu. Francoise se naklání nad žraločí rypec a celé své tělo posunuje nad smrtící pilu v podobě žraločích řezáků. Čím víc se žralok naklání s cílem chňapnout po prstech, musí návnadář – Francoise, spolupracovat s ním a kopírovat prsty jeho rypec. Až hrozí nebezpečí přepadnutí do žraločí tlamy, ruka se švihem vrací zpět k tělu.

Z této polohy, nad vodou doširoka otevřené tlamy se žralok ve většině případů převrací na některý bok a mizí. ‚Velký‘ zůstal ale v poloze ‚open mouth‘ a ani se nehnul. ‚Vystřílel‘ jsem více jak třicet snímků na samotné otevření tlamy a můj blesk se sotva stačil dobíjet. Před sebou se tyčila z vody obrovská žraločí tlama zakončená narůžovělými dásněmi z kterých trčely bílé ostré jehlany zakončené miniaturní pilkou. Milióny let starý lovec si nás prohlížel a ukazoval svou nejstrašnější zbraň. Nebál se velké lodě a byl si jist, že tato kocábka mu nemůže nijak ublížit. I když jeho další pohyb následoval za pár vteřin, připadalo mi to jako hodiny. Fotograf, který bojuje a každou setinku vteřiny o zachycený moment, zápolí s nástrahami přírody, nepřejícnosti počasí, záludností zvířat a nečekanými náhodami je najednou překvapen spoustou času, který mu fotografovaný objet nabízí. Rychlá spoušť drtící dvanáct snímků za vteřinu zachycuje nehybného žraloka na dalších padesáti snímcích, až člověka napadne, co bude s takovou hojnou snůškou obrázků vůbec dělat.

Když se suchozemec zmýlí

V jeden okamžik jsem si i myslel, že žralok přestal koordinovat své pohyby a bojuje s převrácením dozadu, ale byla to jen pouhá hloupá mýlka suchozemce. Netvor z hlubin se jen naklonil na pravý boj a jeho hlava byla opět u levého motoru, přes který jsem byl stále předkloněný. Fotoaparátem jsem sjížděl žraločí tělo až bylo příliš blízko abych mohl vůbec fotit. Chtěl jsem jej chytit za rypec a donutit ho tak znovu ke vzpřímení, ale s fotoaparátem jsem byl příliš pomalý. Ruka Andrého syna byla rychlejší a před objektivem se znovu vymrštila mohutná čelist. Kapky vody, spíše celé sprška, postříkala celý můj fotoaparát a abych jej ochránil, instinktivně jsem ucukl.

Ledabyle a jen z čirého zoufalství jsem jej utřel do mokrého trička a fotil dál. Žralok kopíroval Francoisovu ruku až k pravému motoru. Ani tam se predátor nezanořil. Přehoupl jsem se přes tělo mladého Jihoafričana a svou váhou na něj nalehl. Ten jen pod mými sto kily heknul a chtě nechtě se ještě více namáčkl na zábradlí, které pod váhou těl zapraskalo. ‚Velký‘ se otíral o levobok s tlamou v úrovni našich obličejů. To co vždy tvrdíval lišák André, ten zkušený mořský žralokář, který neustále vymýšlel nové pohledy a nové úhly pohledu. Výhoda malé lodi nebyla jen ve velikosti, ale i v úhlu pohledu. Nyní vidím ten zásadní rozdíl. Nikdy by se mi nepodařilo dostat žraloka v relativním bezpečí lodě do úrovně své hlavy. Pokud bych klečel na dně paluby, díky ponoru a s velikostí žraloka, jeho čelist by byla výš než mé oči. Co víc jsem si mohl přát.

Velký. Opravdu velký

Tolik doteků by snad žraloka již odradilo a znechutilo mu další kontakt, ‚Velký‘ ale byl jiný. Měli jsme sebou celého tuňáka a po několika dnech úspěšného zahnívání jsme jej vůbec nepoužili. ‚Velkému‘ stačilo k naší spokojenosti jen několik kilogramů jater a libá vůně nesoucí se na hladině. Zamířil si to opět do míst kde jsem na něj čekal, ale tentokrát jsem vyměnil ‚suchý‘ Nikon D3 za další Nikon v podvodním pouzdru. Ruka šla do vody a žralok se zastavil metr od mé ruky. Očekával jsem náraz, ale ‚Velký‘ byl pan žralok. Herec, pózer, model a nechci jej urážet, pravděpodobně tak trochu narcis. Nakloněný na pravý bok pozoroval můj fotoaparát.

Již před mnoha lety jsem přišel na, že se žraloci ve velkém rybím oku objektivu vidí a kdo ví, co se jim honí hlavou. Možná se jim ten ‚druhý‘ žralok odrážející se v zrcadle skla příliš nelíbí a snaží se jej zahnat předváděním. Přibližují se a otevírají tlamu. Čím víc, tím se i blíže přiblíží konkurent v zrcadle. Ta drzost! Či se žralok snaží upoutat pozornost nádherné žraločí samice a přesvědčit, že právě on je tím pravým s kým by si měla založit rodinku zubatých netvorů?

„Vidíš, miláčku,“ cení zuby samec, „tak jsem vyzbrojen a kdykoliv si jen vzpomeneš tak do těchto zubů chytím co si jen budeš přát! Chceš k narozeninám kožich z lachtánka či přehoz z jeho kůže na postel? Nebo chceš naservírovat před svatební nocí pár tuňáků? Madam by si přála nějakého tučného delfínka?“ Kdo ví co si žralok myslí, ale po chvíli se otočí a aniž by se pohnul, hledí do objektivu a pod vodou prudce otevírá a zavírá tlamu. Úkaz nevidoucí a k neuvěření. Kdo neviděl, nepochopí, kdo neslyšel, neporozumí.

Fotoaparát stávkuje, blesky jsou zničeny výboji a ‚paměťovky‘ nestačí ukládat. Technika je vyčerpána, unavena a nestíhá. Potřebovala oddech na regeneraci a jakoby neúčast fotoaparátů a blesků na modelingovém molu zaznamenal i žralok a zmizel. Asi usoudil, že již není středem zájmu nebo ze sebe vydal příliš mnoho energie skrze játrovou voňavku.

Téměř po hodinové spolupráci navždy zmizel a po jeho úspěšném vládnutí nastoupilo ještě několik nástupců. Žádný se však ani z desetiny nepodobal našemu žralokovi. Byli zbabělí či měli strach, opatrní a až příliš obezřetní, málo hraví a už vůbec ne zvědaví. Možná i olej z jater byl našim neustálým mačkáním a lákáním vyčerpán a ztratil na své síle.

Eufórie

Blížila se druhá hodina a začíná žraločí siesta. Málo kdy připlouvají žraloci po této hodině a čekání na hladině oceánu, který se k večeru vždy trochu zvedá, ztrácí význam. Odkotvujeme a vracíme se domů. Můj ‚Mořský dobrodruh‘ se ukázal jako skvělá loď. I když má kosmetické chyby a jeden motor občas škytá, dnes bych neměnil. André otáčí volantem a kličkuje mezi kelpy. Zákeřně se z pod vousů usmívá a čeká. Znám jej velmi dobře, musím chválit.

„Dobrá práce André,“ a podávám do roztřesené ruky vibrující z volantu zbytek z láhve brandy. Dopíjíme i pár posledních hltů Coca – Coly. „Ta loď je fakt dobrá…, je to super, jak se přiblížíš tady od zábradlí ke žralokovi…,“ a ukážu rukou podél pravoboku. „Je to jak jsi říkal, úplně jiný pohled a zážitek,“ plácám vousáče po rameni. O dnešním dni se budeme ještě bavit celé odpoledne a samozřejmě i po celý čas, co budeme večer pojídat v místní hospůdce nějakou hovězí flákotu. Budeme každý moment rozebírat i při hraní kulečníku a to dlouho do noci. Pro mě bude žralok narůstat s každým novým panákem whisky nebo brandy Klipdrift.

André, jak jej znám, bude jen opovržlivě mávat rukou, urážet žraloka, nazývat jej Mickey Mousem a tvrdit, že to nic nebylo. Je už takový, i když vím, že je uvnitř duše spokojený i za mě. Je vždy rád, když mi práce vyjde a ještě více je šťastnější, když mu fotky přetáhnu na hard disk, aby se na ně mohl občas podívat a taktéž je někomu ukázat. Všechny světové televizní týmy, které si ho práci se žraloky najímaly se jen ‚prsily‘ drahou technikou a ještě vyššími honoráři fotografů a kameramanů. National Geographic, BBC, Blue Planet či Discovery natočili, nafotili a odjeli a tak nějak pozapomněli v nepsané slušnosti poslat hlavnímu protagonistovi alespoň nějaký ten snímeček do jeho portfolia či jen na vzpomínku. André je i nadmíru spokojen, že jsem zachytil na snímcích i jeho syna Francoise, který se snaží kráčet v otcových šlépějích a nyní si může na svůj web přidat i záběry se žralokem ‚face to face‘.

Návrat

Při ránu už Andrého sotva dovleču domů…, a kdo ví jak na tom budu já. Napětí, jistý druh nervozity a stres při práci se žralokem se změní v eufórii z podařené akce a z těsného kontaktu s prehistorickým predátorem následována obrovskou úlevou. Fotky jsem zazálohoval na tři různé hard disky a můžu si dát ještě další panák a normálně se chlapsky opít. Zasloužím si to. I André a Francoise, i když ten jako nejmladší ‚zobák‘ nestíhaje tempu starých pardálů, už dávno odpadl,.

Fotograf si vždy říká, že by snímky mohli být ještě kvalitnější, lepší úhel, vyšší clona a…, no prostě jde to vždy udělat lépe. Po dnešku tomu ani ale nějak nevěřím. Žralok se předvedl v plné kráse. Pan ‚Velký‘ odvedl svou práci na jedničku s hvězdičkou. Dnes byl s námi Great White s velkým ‚G‘.

Text a foto Richard Jaroněk