Vědci trhali mravencům nohy, aby ověřili, že zraněným bude pomoženo

Mravenci útočí

Mravenců je na světě kolem 12 000 druhů a podle myrmekologa Wilsona váha mravenců v tropickém pralese převyšuje váhu tamních savců. Zaměřme se na jediný druh Megaponera analis žijící v malých koloniích v subsaharské Africe, kterému se před časem věnoval věnoval vědecký tým. Šest autorů publikovalo v prestižním časopise Science Advances článek věnovaný zajímavému chování. Megaponera analis pořádá loupeživé výpravy do termitích hnízd. Je totiž specializovaným termitím dravcem jehož strategie je násilně jednoduchá. Nejprve silní větší jedinci prorazí stěnu termitiště, aby následně menší, ale o nic méně nebezpečnější druhové pronikli dovnitř, pozabíjeli, co mohou a mrtvou kořist v kusadlech odnesli do svých hnízd. Kolonie mají jednu královnu, která je opečovávaná množstvím svých druhů, kteří s ní komunikují za základě chemických (feromonových) signálů. Jejich kolonie nejsou sestaveny z desítek tisíc jedinců, ale naopak jedná o relativně malé kolonie, přičemž loveckých výprav se účastní 200–500 z nich. Při bojových nájezdech, během kterých mravenci plení, dochází k poranění útočníků a vědci zaznamenali zvláštní chování – mravenci si své raněné ošetřují a odnášejí do hnízd. Termiti se totiž rozhodně nevzdávají bez boje, a tak se po bitvě zůstane na scéně mnoho zraněných.

Pokus – utrhneme jim nohy

Aby vědci simulovali skutečné podmínky a mohli sledovat a vyhodnocovat chování mravenců, bylo nutno vyrobit „zraněné při útoku“. Proto některým amputovali různý počet končetin. Cílem bylo nasimulovat různě těžká zranění. Vzhledem k tomu že se nejedná o početně velké kolonie, má evidentně smysl své druhy zachraňovat. Nejprve „mravenčí doktoři“ zraněným druhům ránu vyčistí, tedy odstraní kousky zeminy a dezinfikují slinami, což je základní předpoklad pro to, aby se do rány nedostaly a nerozšířily se cizorodé patogenní organismy. Byť se rána velice rychle zacelí, pokusy na sterilním a nesterilním podkladu ukázaly, že nesterilní podklad naprosto zásadně snižoval u zraněného jedince naději na přežití. Zásadní rozdíl nebyl v tom, jak mravenci reagovali na více a méně zraněné druhy – pomoc byla nabízena všem a nedocházelo k preferování těch či oněch. Překvapivé naopak byly reakce zraněných.

Podívejte se na video záchranného chování mravenců

Zachraňte někoho jiného

Zatímco méně zranění jedinci, ti, kterým chyběla jedna či dvě nohy, pomoc neodmítali a naopak se snažili svůj transport do bezpečí usnadnit, ti nejvážněji zranění pomoc ignorovali. Zranění nejprve vypustili do svého okolí látky, feromony dimetyldisulfid a dimetyltrisulfid přítomný v rezervoárech mandibulární žlázy, které pudí ostatní k záchrannému chování. Vlastně jde o jakési chemické SOS. Odmítání pomoci vypadá od těžce zraněných jako altruistické chování ve smyslu „nechte mě tady, jsem příliš zraněný, zachraňte někoho, kdo má větší šanci“.

Jenže je dobré se na situaci podívat genetickou optikou. Zatímco lidská populace například ve městě je složená s jedinců geneticky navzájem nepříbuzných, u mravenců, kteří vzešli z jedné královny, je situace odlišná. Geneticky jsou vlastně všichni blízcí příbuzní, což mohlo vést k vytvoření tohoto „altruistického“ chování. Lehce zranění mravenci měli zhruba devadesátiprocentní šanci na přežití, což ukázala následná kontrola hnízd. Vyskytovalo se v nich poměrně hodně jedinců s chybějící jednou či dvěma končetinami, což jim ale nijak zásadně nebránilo v pohybu. I tito „váleční invalidé“ se nadále účastnili loupeživých výprav.

Text: Topi Pigula