V londýnském metru se vyvinul unikátní komár!

Londýnské metro v současnosti zahrnuje 274 stanic a více než 408 km trati. Podíváme-li se do statistik, tak v létech 2004–2005 přepravilo metro 976 milionů lidí, což je neuvěřitelných 2 670 000 lidí denně. Jeho podzemní část se za 2. světové války stala dokonalým úkrytem pro 180 000 lidí hledající bezpečí před německými bombami. Byli to právě oni, kdo na vlastní kůži poznali bodavý komáří apetýt. Zároveň se ale podzemní prostory staly ideálním úkrytem pro široce rozšířeného komára druhu Culex pipiens. Jeho samičky pijí v přírodě krev ptáků. Ovšem podmínky londýnského metra způsobily, že se v podzemí začal měnit.

První faktor je zřejmý, nedostatek ptáků. Proto se „chuťové preference“ samic potřebující krev pro zdárný vývoj vajíček, přeorientovaly na savce. Svou krvavou oběť si vybírají nejen na potkanech, ale jak ukazují válečné záznamy, tak komáří „holky“ začaly obtěžovat i lidi. Komáři se přizpůsobili nedostatku světla i stálému klimatu, které nekolísá podle aktuálního ročního období. Bioložka Katharine Byrne v rámci svého výzkumu ulovila komáry ze sedmi odlišných lokalit londýnského metra a prokázala, že změny jsou již natolik výrazné, že jim zabraňují v páření s komáry běžných populací z volné krajiny. V praxi to znamená, že se v londýnském podzemí vyvinul nový druh.

„Lidé si obvykle myslí, že vznik nových druhů, speciace, je proces natolik pomalý, že ho nemůžeme zaznamenat, ale na tomto příkladu je děj krásně zachycený. Známe totiž jasné datum zahájení. Výstavba londýnského metra začala v roce 1863. Několik set let za správných okolností může vytvořit nový druh,“ říká David Reznick z University of California in Riverside. Vedoucí Environment for the London Underground (něco na způsob odboru životního prostředí londýnského metra) Steve Judd připomíná, že v podzemních úsecích tras byly nalezeny nejen myši a lišky, ale dokonce i želvy. „V roce 2015 jsme neměli žádné zákaznické stížnosti související s bodáním hmyzu. A to jsme přepravili 1,3 miliardy pasažérů," říká Judd.

To, že si lidé nestěžovali, ale neznamená, že nebyli vystaveni komářímu sání. Navíc není možné uhlídat, aby v kilometrech chodeb nevznikaly louže a vodní hladiny do nichž samičky nakladou vajíčka. Chodby nabízejí i dostatek vhodné potravy, takže není divu, že tady začali komáři prosperovat. Tento druh se na rozdíl od jiných nerojí, takže stačí i několik jedinců k uchování rodu. Jedinou překážkou je fyzická odloučenost, přece jen jasně dané koridory a zábrany, včetně nejrůznějších povodňových či protipožárních dveří jim setkávání poněkud komplikují.

Komáři jsou v našich končinách vnímáni jenom jako pisklaví nepříjemní otravové, zatímco v teplejších částech země mají na svědomí miliony mrtvých. Ať už se jedná o jimi přenášenou malárii, horečku dengue, žlutou zimnici, japonskou encefalitidu či některou z celé řady dalších chorob. Londýnský komár je důkazem, že příroda se zabydlí a dál bude pokračovat v životodárném tvoření i v lidmi stvořených „ekosystémech“ , jakými jsou betonové podzemní tunely s rychle svištícími vlaky. Příroda se zkrátka nezastaví před ničím. A komár jménem Culex pipiens molestus je toho živým důkazem.

Text Topi Pigula