Tající ledovce jsou plné radioaktivního spadu

Mezinárodní tým vědců zkoumal přítomnost jaderného spadu v sedimentech ledovců. Odborníci konkrétně analyzovali 17 oblastí, kde zjistili, že nebezpečné radionuklidy jsou uvězněné na všech zkoumaných lokalitách. Konkrétně se jedná o Arktidu, Island, Kavkaz, Antarktidu nebo třeba nám blízké evropské Alpy. Na některých místech jsou přitom koncentrace radioaktivního materiálu až 10krát vyšší než v oblastech, kde se ledovce vůbec nevyskytují. „Jsou to jedny z nejvyšších úrovní, které můžeme vidět v prostředí mimo vyloučené jaderné zóny,“ řekla vedoucí studie Caroline Clasonová z britské University of Plymouth.

Nevypočitatelný jaderný spad

Pokud se radioaktivní materiál dostane do atmosféry, padá zpátky na zem jako kyselý déšť. Některé částice jsou pak absorbovány rostlinami nebo půdou. Jiná situace ale nastává v okamžiku, kdy se radioaktivní spad usadí na sněhu nebo ledu, kde pak vytváří těžší sediment. Na ledových plochách, zvaných kryokonit, se poté shromažďuje, čímž dochází ke vzniku větší koncentrace jaderného materiálu na jednom místě.

Na nelibé situaci má svůj významný podíl havárie v jaderné elektrárně Černobyl z roku 1986, která dosud patří mezi nejhorší jaderné havárie v lidských dějinách. Jejím zaviněním do atmosféry unikly obrovské mraky plné radioaktivního materiálu, což zapříčinilo rozsáhlou kontaminaci napříč severní Evropou ještě několik týdnů po katastrofě. „Radioaktivní částice jsou velmi lehké, tudíž pokud jsou uvolněny do atmosféry, mohou urazit i velmi dlouhou cestu,“ vysvětlila Clasonová.

Toxické prvky

Probíhající změny klimatu by tedy mohly vyvolat další nežádoucí důsledky – opětovné uvolnění radioaktivního materiálu do okolního prostředí. Až doposud se touto hrozbou nikdo předtím nezabýval. Dřívější bádání věnovala pozornost dopadu jaderných havárií na vliv zdraví lidí a ekosystémů pouze v blízkých oblastech jaderných havárií. Nyní ovšem víme, že je povrch ledovců schopen účinně shromažďovat radionuklidy na potenciálně nebezpečné úrovni. Mezi radioaktivní materiály, které výzkumníci našli, patří kupříkladu americium a cesium 137.

Nejvyšší množství cesia 137 bylo zaznamenáno na švýcarském ledovci Morteratsch: konkrétně 13 558 becquerelů (Bq) na kilogram. Povolený limit cesia 137 v masu konzumovaném lidmi je přitom pouhých 1 500 Bq/kg. Radioaktivní kovový prvek americium je však mnohem nebezpečnější, neboť jeho poločas rozpadu je delší než 400 let. Naneštěstí je toxický a dobře se vstřebává do životního prostředí. Jeho koncentrace se v půdě časem dokonce zvyšuje.

Jaderné testy

Za problém s radioaktivním spadem ovšem nemohou pouze katastrofy v Černobylu nebo Fukušimě, které má celý svět stále v živé paměti. Svůj nemalý podíl sehrává i rozsáhlé testování nukleárních zbraní během 50. a 60. letech minulého století. Následky jaderných testů byla nejvíce zasažena severní polokoule. Roli hrál nejen počet provedených testů, ale také povaha vzdušných proudů. „Tyto materiály jsou výsledkem toho, co jsme vypustili do atmosféry. To jen ukazuje na to, že naše jaderné dědictví ještě nezmizelo, je stále tady,“ upozornila odbornice Caroline Clasonová.

Nejistá budoucnost

Nezodpovězených otazníků zůstává stále dost. Vědci především nevědí, jak by radioaktivní spad mohl kontaminovat životní prostředí a potravinový řetězec poté, co bude do okolí znovu uvolněn (táním). Dle předpokladů by první dopad mohli pocítit například sobi a jejich pastevci. Ostatně pro tyto obavy existuje určitý historický precedens. Po havárii v Černobylu vykazovala divoká zvěř v Evropě a Asii zvýšené hladiny radioaktivního cesia. A nemusíme chodit ani do historie minulého století. V roce 2016 byly stopy cesia zjištěny i v mase sobů ve Švédsku.

Klimatické změny jsou v posledních letech hlavní téma. Ani nejnovější výsledky z Univerzity v Curychu ale nezní vůbec příznivě. Poslední průzkum ukazuje, že od roku 1961 ztratily světové ledovce přes 9 000 gigatun ledu (více než 9 bilionů tun). Takto masivní úbytek v konečném důsledku způsobil nárůst hladiny moře o 27 mm. Ledovce přitom patří mezi největší zdroje sladké vody na světě. Jejich tání znamená méně vody pro lidi a zavlažování. Ubývající led může také znemožnit výrobu elektrické energie z vodních elektráren, v neposlední řadě ovlivní nic netušící faunu a flóru. Role ledovců je tedy velmi důležitá. Těžko říci, jaký by byl svět bez nich.