Sedm zvířecích rituálů, kterými truchlí za mrtvé
Pohřbívání mrtvých je možná vnímáno jako primárně lidská činnost, smutek za mrtvé však rozhodně nikoliv.
Především v minulosti existoval mylný dojem, že ačkoliv mohou i zvířata žít ve skupinách, lidské pojetí sociálního života je na mnohem vyšší úrovni. Až od chvíle, kdy se předci člověka naučili pohřbívat své mrtvé, říkalo se, lze mluvit o vývoji k nám samotným.
Existuje však řada příkladů posmrtných rituálů ze zvířecího světa, která dokládá, že i jeho různí členové dovedou vnímat smrt blízkého tvora minimálně stejně srdceryvně jako lidé. A dokonce ani s tím pohřbíváním nejsme osamoceni.
Psí truchlení
Zřejmě nejvíce známým příkladem jsou situace, kdy psi truchlí smrt svého majitele. Na dlouhé dny přestávají jíst a spát, mnohdy dokonce během této periody sami pojdou nebo svého páníčka následují až na hřbitov. Studie ukazují, že psi vnímají zármutek z traumatické události ještě intenzivněji než lidé.
Kočičí truchlení
Nejen psi jsou však mazlíčky, kteří pro svého blízkého obětují spánek. A nemusí to platit jen v případě lidských majitelů. Populární mýtus, že kočky svým mrtvým páníčkům vyjídají oční bulvy, do určité míry nabourává například pozorované chování kočky Muschi, která se v berlínské zoo stala nejlepší kamarádkou medvěda Mausi. Po jejich mnohaletém přátelství Muschi neopouštěla tělo jejího přítele a nepřestávala u něj dlouze mňoukat...
Primátí pohřby
Opice jakožto nejbližší příbuzní člověka často vykazují i nám nejvíce podobné chování. Když v zoologické zahradě zemře oblíbený šimpanz, jeho druhové často se zármutkem, „nalepení“ na oplocení, pozorují jeho nehybné tělo v rukou ošetřovatelů. Nekončí to však jen jenom u šimpanzů. I gorily vykazují dlouhé období smutku, dokonce jsou známy i případy, kdy pohřbívají své mrtvé. Příkladem za všechny je gorila Gana, která po smrti své malé její tělíčko po několik dnů nosila ve svém výběhu a odmítající ho vydat ošetřovatelům.
Bolezub Bílé velryby
Mentální strádání ze smrti blízkého se v případě Bílých velryb projevuje dokonce i fyzickou bolestí. Oceánští výzkumníci pozorovali, že jedinci zastižení smrtí jiného člena skupiny vykazují zhoršení chrupu - jednoduše řečeno, bolí je zuby.
Posmutnělá sloní paměť
Vedle primátů a předchůdců člověka mají sloni nejkomplexnější a obecně uznávané posmrtné rituály za hranice běžného smutku. Je známo, že sloni mohou plakat a pohřbívat své mrtvé, jejich pohřební proces je však mnohem dále.
V divočině je pozorováno, že sloni v případě smrti jeden po druhém pochodují kolem nehybného těla a jemně se ho dotýkají chobotem. I oni pak často u mrtvého druha dlouze stojí na stráži, periodu ale chytře přerušují cestami pro vodu nebo jídlo. Dokonce je znám i případ, kdy sloni vrátili lidmi odnesené ostatky zastřeleného druha na původní místo, kde zemřel.
Ladislav Loukota