Psí oči u vlků nenajdete, hafanům je dala evoluce

Psi jsou dost možná nejpopulárnější zvířata doprovázející člověka posledních 30 tisíc let. Z pohledu evoluce to není příliš dlouhá doba – homo sapiens existuje zřejmě až desetinásobek tohoto období a zásadními změnami během toho neprošel. Zdá se však, že i tento relativní mžik způsobil u psů několik pozoruhodných změn. Mezi nimi je i vývoj detailnějšího očního svalstva, které psům dovoluje dělat jejich pověstné "psí oči".

Srovnání s vlky

Došel k tomu alespoň nový výzkum University of Portsmouth, který porovnal anatomii výraziva mezi psy a vlky. Jde o první detailní analýzu obličejové muskulatury obou druhů vůbec. Nejvýraznějším rozdílem se přitom zdá být přítomnost malých čelních svalů, které psům dovolují "pozvednout obočí". Něco podobného u vlků skoro zcela chybí. Musí tedy nutně jít o vlastnost, kterou si psi vyvinuli až po své domestikaci.

Autoři spekulují, že povytažení obočí dovoluje psům vyvolat u lidí ochranitelské a především krmící pudy. Jde totiž o grimasu, kterou známe i od jiných lidí – psí oči proto vyvolávají pozitivní lidské emoce, které zvyšují psům jejich šanci na přežití. Tím navíc hafani nekončí. "Studovali jsme i chování psů a vlků poté, co strávili s lidmi dvě minuty," řekla k práci její vedoucí Juliane Kaminski, "psi prováděli výrazně častější reakce mimiky než vlci." Předešlé práce Kaminski a jejích kolegů podobně srovnávali jiné reakce vlků a psů, porovnání anatomie však může být k chápání evoluce o něco užitečnější.

Neznamená to nutně, že jde o neprůstřelný důkaz. Srovnání moderních zástupců obou druhů má samozřejmě i své slabší stránky, jednoduše řečeno, není nutně stoprocentně přesné. Psí čelní svaly jsou natolik titěrné, že by v případě extrakce z těla byly průsvitné. Takto jemná tkáň by se u fosilií zachovala jedině zázrakem. Vzdor jisté polovičatosti metody lze ale říct, že jde stále o nejmenší zlo ve srovnání s alternativami.

Psi nejsou jediní

Psi ostatně nejsou jediný druh, který se takto naučil brnkat na citlivou strunu lidí. Něco podobného známe i u koček, které se "naučily" modulovat část svého mňoukání do podobné frekvence, jakou má „shodou okolností“ pláč lidského novorozence. U divokých koček něco podobného nenajdeme. Když se tak podíváme na všechny triky, které proti nám zvířata nevědomky používají, skoro se v nadsázce chce se zeptat, kdo je tady vlastně páníčkem.

Nepřirozený výběr neexistuje

Na tomto místě je nejspíše dobré zmínit, že psi ani kočky si své schopnosti manipulace s lidmi v jakémkoliv smyslu toho slova nevyvinuli úmyslně. Více než ledacos jiného jsou obě zjištění perfektní ilustrací toho, jak evoluce funguje – a jak se často toto fungování liší od toho, co bychom od evoluce čekali z jejího vykreslení ve filmech nebo videohrách. Neplatí totiž, že by se příroda nějak "rozhodla" dát psům čelní svaly nebo naučila kočky mňoukat ve specifickém tónu. Namísto toho kdysi v průběhu minulých generací došlo přirozenou mutací na vznik psa, který disponoval silnějším svalstvem – právě díky tomu, že mu tato schopnost (skrze reakci lidí) dodala více potravy, měl daný hafan větší šanci přežít a množit se.

Za vším hledej evoluci

Geny tak předal dále a postupně jeho mutace vytlačila geny jiných psů. Daný psí mutant se silnějšími svaly dost možná nevznikl poprvé. Ale kdykoliv předtím, v éře před člověkem a domestikací, neposkytovaly lepší oční svaly i vyšší výhodu daného jedince. Na předání genů tak v horším případě vůbec nedošlo anebo k němu došlo jenom minimálně. V této vlčí éře měli výhodu jednoduše psi s většími zuby, silnějším svalstvem a dalším loveckými benefity.

Stejně tak platí, že nešlo o jediného psa, který si v dané éře vyvinul náhodnou mutaci. Něco podobného probíhá konstantně – ale jenom kontext rozhoduje, jestli bude nová mutace užitečná a rozšíří se, anebo jestli bude zbytečná a zůstane jenom u svého nositele. Vyvrcholením následující domestikace jsou tisíce let po jejím vzniku některá moderní kontroverzní psí plemena, která by v divočině nepřežila déle než hodinu.

Opět však platí, že podobné druhy se vyvinuly čistě a pouze pro kontext soužití s člověkem, naopak objektivně zdravější a lovu přizpůsobení vlci mají na soudobé Zemi problém přežívat ve větším počtu. Srovnání perfektně ukazuje, proč evoluce není jakýmsi vývojem od horšího druhu k lepšímu. Jde jenom o přizpůsobení se druhu novému kontextu. Stejně tak je problém nazvat něco nepřirozeným výběrem druhů v kontrastu k výběru přirozenému – i člověk je součást přírody.

Text: Ladislav Loukota