Proč se zvířata a lidé navzájem vraždí? Motivací je mnoho

Nejen mezi lidmi, ale i ve zvířecím světě dochází dennodenně k vraždění. Stačí si zapnout Prima ZOOM a je vysoce pravděpodobné, že divák velice brzy spatří scénu, v níž jedno zvíře usmrtí druhé. A je úplně jedno, zda medvěd loví hbité lososy nebo gepard peláší za vyděšenou antilopou. Zvířecí království ovšem nezahrnuje pouhé mezidruhové boje na život a na smrt, které jsou podstatou nakrmení a přežití. Mnoho druhů úmyslně zabíjí jiná zvířata bez potřeby ukojení pocitu hladu, a to dokonce i ve vlastních řadách.

Příkladů existuje celá spousta. Kupříkladu mezi hmyzem a pavoukovci dochází k sexuálnímu kanibalismu. Některé druhy jsou známé tím, že samice pojídají samce během aktu nebo po páření. Tento úkaz je znám třeba u známé černé vdovy či kudlanky nábožné. Nebo žraločí embrya kanibalizují své nenarozené vrstevníky ještě v děloze matky. A co teprve bojovnice pestrá: tato sladkovodní paprskoploutvá ryba zase napadá a někdy i zabíjí ostatní ryby ve svém teritoriu. Důvodem takového chování ovšem vždy nebývá pouhá touha po přežití.

Krvelačné surikaty

Ojedinělé nejsou ani případy, kdy vnitrodruhová potyčka skončí smrtí. U některých druhů kolibříků se evoluční vývoj podílel na špičatých dýkách, s nimiž samci během vzdušných soubojů poměřují své síly s ostatními konkurenty. Zatímco se někdy jedná o obyčejné zabití, jindy je hlavním motivem likvidace sexuálního konkurenta. K zabití často dochází i náhodou. Některé druhy ropuch se ve vodě tlačí natolik nešikovně, že se mnohé v nepřehledné tlačenici utopí.

Vraždění postihuje dokonce i zdánlivě mírumilovné druhy. Do první padesátky se umístily třeba činčily dlouhoocasé, skupiny veverek a několik kopytníků včetně divokých koní, gazel a jelenů. Nikdo by přitom nečekal, že za nejvíce vražedné savce jsou považovány surikaty. Tyto pospolitě žijící šelmy se navzájem zabíjejí takovou měrou, že zhruba 20 procent (převážně mláďata) z nich usmrtí některý ze soukmenovců.

Lidské vraždy

Vraždy se staly také nedílnou součástí lidské rasy. Podle údajů FBI došlo v roce 2015 ve Spojených státech amerických k téměř 16 000 lidským vraždám. Motivací k tak ohavným činům byla spousta: žárlivost, hádky o peníze, rasová nesnášenlivost a další zbytečnosti. Ačkoliv se lidé mezi sebou dennodenně vraždí ve všech koutech světa, lidé se v počtu zabíjení vlastního druhu překvapivě nezařadili ani mezi první „vražednou třicítku“.

Okolnosti a podmínky vražd mezi lidmi a ostatními savci se ovšem liší. Většina zvířecích úmyslných zabití zahrnuje infanticidu. Znovu zmiňme surikaty, v jejichž řadách dominantní samci běžně zabíjejí mláďata ostatních samic ve skupině. Lidé jsou součástí menší skupiny tvorů, která zahrnuje také vlky, lvy a třeba hyeny skvrnité, jež běžně vraždí dospělé vlastního druhu. Výsledky letitých analýz stručně a výstižně okomentoval biologický antropolog Richard Wrangham: „Pokud jde o zabíjení dospělých, lidé jsou opravdu výjimeční.“

Kolísavé vraždění

Proč se lidé navzájem zabíjejí, je otázka, kterou si samo lidstvo klade již po celá tisíciletí. Částečná odpověď může přinejmenším spočívat v tom, že se lidé vyvinuli z obzvláště násilné větve živočišného rodokmene. V roce 2016 provedli odborníci z Spanish Higher Council (CSIC) vyčerpávající studii, během níž analyzovali více než 4 miliony úmrtí mezi 1024 druhy savců včetně lidí. Bádání zahrnovalo asi 600 lidských populací žijících před 50 000 lety až do současnosti.

Ačkoliv se lidé vraždili od nepaměti, míra lidského násilí oproti savcům v průběhu historie kolísala. Během kočovných období bylo interpersonální násilí patrně na nejnižší úrovni. Naopak rapidní nárůst vražd byl zaznamenán v době, kdy se loupeživé výpravy a dobývání staly ziskovými. Nyní, v éře civilizované a moderní společnosti, se pomyslná křivka zase o něco snížila. Mezi jedno z nejhorších vražedných období patří středověk. V těchto krušných časech bylo násilí odpovědné za zhruba 12 procent zaznamenaných úmrtí. Dnes se nejméně násilné části světa chlubí mírou vražd kolem „pouhých“ 0,01 procent.

Text: Petr Smejkal