Opičí doba kamenná už nastala, nástroje používají další tři druhy primátů

Ostrovy v jižním Thajsku sice porůstá bujný prales, zdrojů potravy v nich však přesto není dostatek. Alespoň pro leckdy poměrně početné tlupy makaků jávských. To jim však vůbec nevadí. Bystří primáti se naučili plnit si žaludky v okolním moři, kde je laskomin až nad hlavu – prozatím. Dostat se k chutnému masu ústřic, mořských plžů nebo krabů však není pro nevelké opice jednoduchý úkol. Ony ho však vyřešily s inteligencí sobě vlastní – začaly používat kamenné „pěstní klíny“, kterými tvrdé schránky bezobratlých pochoutek drtí. A s tím přišel i drtivý tlak na okolní životní prostředí.

Rybářský „monkey business“

Pokud byste byli hladovým makakem, asi byste stejně jako oni vyrazili s kamenem v ruce na ty největší ústřice či kraby v okolí. Je to sice logické, má to však háček. V jejich populaci by začalo ubývat pohlavně dospělých jedinců, kteří jsou schopni se rozmnožit. A právě to se v národních parcích na jihu Thajska skutečně děje. Na ostrovech, kde žije makaků hodně, dorůstají mořské druhy, kterými se živí, někdy sotva poloviční velikosti než na ostrovech bez makaků nebo jen s málo početnými tlupami. V moři je jich také čím dál méně.

Ani samotní makakové však nejsou dnešní, a podle toho, jak se zmenšuje jejich kořist, si k roztloukání vnějších schránek vybírají menší a menší kameny. Proč si brát na jemnou práci zbytečně těžké nástroje, že? Tím vším se však dostávají do spirály, která by mohla jejich dost unikátní technologické znalosti snadno pohřbít. Jestliže bude kořist malá a bude jí málo, přestane se časem její lov s kamennými nástroji vyplácet. V takovém případě by toho asi makakové rychle nechali a časem i zapomněli, jak se to dělá. Opičí dorostenci se totiž učí pozorováním dospělých při lovu, což se velmi podobá předávání kulturních tradic u lidí.

Co se však děje v opičím mozku, když se jeho majitel snaží ovládnout zacházení s nějakým nástrojem? Odpověď nám dávají opět makakové, tentokrát při výzkumu vedeném neurovědci z univerzity v italské Parmě. Ti nejdřív nechali dva makaky zvedat předměty rukama, a pak jim na stejný úkol půjčili kleště. Přitom monitorovali aktivitu v jejich mozku. Zjistili, že se při obou pokusech aktivovaly stejné neurony velící ruce nejdřív prsty trochu rozevřít a následně sevřít, když je předmět na dosah. Mozek si tedy představuje nástroj jako prodlouženou část ruky – a podle toho s ním zachází.

V přírodě se makakové učí používat kameny k roztloukání korýšů či měkkýšů pozorováním ostatních, a v tom jim pomáhá oblast mozku zvaná F5. Zde pracují takzvané zrcadlové neurony, které se aktivují, už když opice pozoruje někoho jiného, jak s nástrojem zachází. Když se pak snaží vše zopakovat sama, provádějí zrcadlové neurony něco jako kontrolu správnosti zvoleného pracovního postupu.

Opičí archeologie

Makakové jávští patří k pouhým třem druhům primátů (kromě člověka), kteří v přírodě kamenné nástroje používají. Bez nadsázky se tedy dá říct, že právě teď prožívají svou dobu kamennou. A kde je doba kamenná, tam se dřív nebo později objeví archeologické vykopávky. V případě thajských makaků, ale i afrických šimpanzů nebo jihoamerických malp pruhohřbetých se s nimi ve skutečnosti už začalo.

Makačí archeolog má hodně tvrdý chlebíček. Protože si opice chodí pro svou dávku živočišných bílkovin do přílivové zóny a kamenné nástroje po nasycení nechávají tamtéž, musí zde kopat i archeologové. A to znamená, že se prokopou jen do takové hloubky, jakou jim dovolí čas mez dvěma přílivy. Proto zatím našli kamenné nástroje staré pouhých pětašedesát let, což potvrdilo i radiokarbonové datování schránek měkkýšů ze stejných vrstev. Podle ústního svědectví místních domorodců však makakové používají kameny minimálně dvojnásobně dlouhou dobu, takže se na tomto poli žádný průlomový objev nekonal.

Důkladnou analýzou nalezených nástrojů však vyšla najevo jiná zajímavost. Zatímco na některých ostrovech si makakové vybírají menší kameny a používají je spíše jednorázově, na jiných dávají přednost větším oblázkům a podle četnějších úderových stop je používají opakovaně. Ani přísloví „jiný kraj, jiný mrav“ tedy neplatí pouze v lidském světě. I u makaků se jednotlivé populace liší svými kulturními tradicemi či pracovními zvyky stejně jako lidské národy či obyvatelé různých měst.

Cesta k jádru

Malpy pruhohřbeté z brazilského národního parku Serra da Capivara mají ten sympatický zvyk, že už po generace roztloukají kešu ořechy na pevné půdě pod nohama. Dělají to proto, aby odstranily jedovatou slupku a dostaly se k chutnému jádru uvnitř. Na kamenech, které k tomu používají, pak zůstávají specifické stopy oděru a zahnědlé stopy po šťávě z ořechových slupek. Díky tomu dokázali zvířecí archeologové odkrýt překvapivě staré nástroje, které malpy ke své důmyslné činnosti používají.

Malpí doba kamenná trvá už minimálně tři tisíce let, takže není vůbec vyloučené, že se první lidé v oblasti naučili jíst kešu ořechy právě od nich. Přesto malpy nemají nejstarší „nelidskou“ dobu používání kamenných nástrojů na planetě. Šimpanzi z afrického Pobřeží slonoviny už píšou své dějiny kamenem déle než čtyři tisíce let. Je to sice úžasné, přesto před nimi máme trochu náskok. Nejstarší známé lidské kamenné nástroje totiž ležely v zemi déle než tři miliony let.

Celý článek a mnoho dalších témat včetně velkého rozhovoru s Martou Kubišovou najdete v podzimním vydání časopisu Prima ZOOM.