Nejen člověk, ale i kolonie mravenců přispívají k emisím. Jak moc a kde nejvíce?

Bez obřích továren si dnešní život lze jen těžko představit. Zatímco za zdmi fabrik vznikají moderní výdobytky 21. století, do svého okolí vypouštějí velké množství znečištujícíc h plynů. Na téma skleníkového efektu toho bylo napsáno již dost. Většina klimatických modelů ale doposud nezohledňovala příspěvky zvířat žijících ve volné přírodě. To byla ale chyba: lidé totiž evidentně nejsou jedinými znečišťovateli na této planetě.

Mravenčí inženýrství

Některé továrny leží ve skrytu našich očí hluboko pod zemí. Americká studie poukazuje na šestinohé mravence atta (Atta cephalotes), kteří patří mezi skutečné stavitelské zvířecí mistry. Ti, podobně jako lidé, svým způsobem života výrazně zasahují do přírodního ekosystému. Těžko spočitatelné milionové kolonie neúnavně vytvářejí komplikovaná podzemní hnízda, která vypouštějí do ovzduší oxid uhličitý (CO2) v množství podstatně vyšším než okolní půda v klidovém stavu. Mravenci svá důmyslná obydlí budují až 7 metrů pod zemí, přičemž součástí hnízd jsou složité tunely a komory včetně vstupních a výstupních otvorů. Pilní dělníci obratně přenášejí velké množství vegetace přímo do svých domovů, aby se pak mohli živit kultivovanými houbami. Mravenci atta si ve svých hnízdech vytvářejí malé pěstírny, o které se pečlivě starají. Své poznatky a zkušenosti si předávají z generace na generaci, a tak na jednom místě setrvají klidně i celou dekádu. Správný chod hnízda si žádá určitou koncentraci oxidu uhličitého a kyslíku. Pro udržení ideální hladiny staví dělníci větrací otvory a věžičky, které připomínají komíny. „Můžete si je představit jako malé továrny v džungli,“ řekl Thomas Harmon, působící jako profesor na University of California. V mraveništi totiž vzniká zajímavý metabolismus, jenž spolu s vegetativním rozkladem přispívá k tvorbě podzemních plynů. Vzniklé látky nakonec hnízdo opustí do atmosféry. A právě tomu se podívali vědci na kobylku.

Semeniště oxidu uhličitého

Aby se zjistilo, jaké množství oxidu uhličitého tato hnízda produkují, strávil Angel Fernandez-Bou více než 2 roky monitorováním 15 hnízd v chráněné oblasti deštného pralese La Selva Biological Station na severovýchodě Kostariky. Každá studovaná lokalita zahrnovala hnízdo mravenců a podobný pozemek bez hnízda. Právě tímto způsobem mohl vědecký tým jednotlivé lokality mezi sebou porovnávat. A jak výsledky dopadly? Množství naměřených emisí CO2 z hnízd a jejich okolí bylo o 15 až 60 % vyšší než v případě okolních lokalit (bez hnízd). Mezi největší zdroje patřily jednoznačně otvory z mravenčích útočišť, kde byly emise až stotisíckrát větší než u nedotčených kontrolních stanovišť. Atta cephalotes tak pravděpodobně zodpovídají za 0,2 až 0,7 % oxidu uhličitého emitovaných z tamního deštného pralesa. V celosvětovém měřítku se ale jejich podíl CO2 zřejmě zvýší.

Situace bude ještě horší

Lidskou činností, jako je zemědělství a odlesňování, se počty mravenců a hmyzu obecně stále zvyšují. Dříve nedotčené lesní masy se naopak neustále zmenšují, čímž nenávratně trpí dávno zažitý přírodní ekosystém. Namísto nekonečných lesních ploch vznikají holé pastviny, kde je na zdecimované krajině nasazován dobytek nebo vysazovány plodiny. Právě mravenci si s velkou oblibou zakládají své domovy v blízkosti lidské infrastruktury, kolem níž lidé odstraňují přírodní překážky a udržují zdroje. Podle autorů by tyto poznatky mohly přispět k úplnému pochopení vztahu mezi skleníkovými plyny a životním prostředním. Právě půda totiž patří mezi jedny z největších zásobáren uhlíku na naší planetě. Aktivita kořenů a různých mikroorganismů v zemi způsobuje hromadění oxidu uhličitého a jeho uvolňování do atmosféry. A jak se zdá, neúnavné mravenčí kolonie mají na výsledku také svůj podíl. Text: Petr Smejkal

Ofic. studiii najdete tady