Napravení pytláci v Africe zachraňují vzácné živé šišky

Jisté je ale to, že jich není moc; šest z osmi druhů luskounů je ohrožených. Největším problémem je pytláctví a také ničení jejich přirozeného životního prostředí. Ano, jejich příběh je podobný mnoha dalším příběhům – ale na rozdíl od nich bude mít ten luskouní možná dobrý konec.

Jedním z míst, kde luskouni ještě přežívají, jsou kambodžské hory Cardamon. Místní zde přišli s projektem, který má zajistit přežití luskounů. Vesničané tady uzavřeli dohodu s ochránci přírody – jejím výsledkem je, že luskouni se nebudou lovit. A s jejich ochranou pomohou dokonce i bývalí pytláci.

Ne, tohle není nesmysl. Podle místních ochránců životního prostředí jsou právě pytláci nejlepšími znalci pralesa a vědí o luskounech a jejich životě víc než evropští nebo američtí biologové. A tím pádem pro ohrožené „živé šišky“ mohou udělat víc než nadšení amatéři z civilizovaných zemí.

Nadace Conservation International se rozhodla, že z pytláků udělá pomocníky strážců rezervací, a tak jim zajistí obživu. A hlavně se bude snažit, aby prokazatelní pytláci byli opravdu potrestáni.

Podle prvních reakcí se zdá, že plán je úspěšný – informovala o tom už i Al Jazzera v sérii Earthrise. A že jste to vy, můžete se na celou reportáž podívat:

Co jsou luskouni?

Luskouni (Pholidota) jsou řád savců nejasného evolučního původu s velkými rohovitými šupinami, které pokrývají jejich tělo. Můžeme je najít v Africe a Asii. Na jejich jídelníčku se nacházejí převážně mravenci, termiti a jiný hmyz. Mají bezzubé čelisti. Tato čeleď vznikla přibližně před 65 miliony lety.

Nezaměnitelným rysem jsou rohovité navzájem se překrývající šupiny, které kryjí vrchní a vnější strany těla luskouna. Na krku, břiše a na vnitřní straně končetin šupiny chybí. Mají malou, úzkou, klínovitou hlavu, protáhlé tělo a dlouhý ocas. Délka těla se pohybuje mezi 65 až 150 cm, délka ocasu mezi 40 až 90 cm. Váží od 2 do 35 kg. Luskouni mají končetiny s pěti prsty zakončené silnými drápy, které při chůzi kladou na stranu. Všechny druhy se na krátké vzdálenosti dovedou pohybovat po zadních končetinách, přičemž používají ocas jako oporu. Ke spánku i k útoku se pevně srolují do klubka. Jejich svaly jsou tak silné, že není možné je narovnat. (Wikipedia.cz)