Měření času? Močový měchýř místo budíku, svíčka místo hodinek

Stejně jako my dnes, tak i lidé před staletími měli potřebu vstávat v určitý čas nebo určitou denní dobu. I v tomto případě se ukázalo, že lidská vynalézavost nezná meze.

Na světě není mnoho lidí, kteří by rádi a s úsměvem lezli z vyhřátých peřin vstříc novému pracovnímu dni. Člověk je zkrátka od přírody tvorem lenošivým a pohodlným, tudíž ranní rituál patří mezi nejméně příjemné události dne. Bez vstávání v určitý čas se ovšem neobejdeme, a tak chtě nechtě využíváme tisíce variant buzení, které dokážou vytáhnout z postele i ty největší lenochy. S příchodem chytrého buzení, kdy po spuštění alarmu musíme vyřešit jednoduchý matematický úkol nebo třeba rozluštit hádanku, se již nikdo nemůže vymlouvat na zaspání.

Obří mechanické kolo

První mechanické hodiny sestrojil v roce 725 našeho letopočtu čínský astronom, matematik, strojní inženýr a buddhistický mnich Yi Xing (683–727). Šlo o složitý stroj, jehož hlavní část tvořil systém železných a bronzových kol, hřídelí, háčků, špendlíků, zámků a různě propojených tyčí. Propracovaný systém poháněla kapající voda, vlivem čehož hodiny každých 24 hodin zvonily a každou čtvrthodinu bubnovaly. Xingův vynález na první pohled zaujal nejen složitou konstrukcí, ale i výškou přesahující 9 metrů. Mechanickým hodinám se říkalo Water Driven Spherical Birds’ Eye View Map of the Heavens, přičemž zajímavé je, že nebyly primárně vynalezeny proto, aby lidé věděli, kolik je hodin, ale zejména z důvodu přesného výpočtu narození královského dítěte.

Nutkavá potřeba čůrat

Domorodí američtí bojovníci k probouzení přistoupili opravdu vychytrale. Využili toho, že uvnitř svého těla nosil každý z nich svůj vlastní „budík", který představoval močový měchýř plný tekutiny. Podle určitého stadia potřeby na toaletu dokázali přibližně určit, za jak dlouho bude zapadat slunce. Pokud se chtěli probudit ještě před východem slunce, nejprve vypili velké množství vody a teprve potom ulehli ke spánku. Nutkavá potřeba odskočit si jim tak neumožnila upadnout do hlubokého spánku, kterým by třeba promeškali důležitou kmenovou schůzku.

Hořící svíčky

Podomácku vyrobených svíček bylo vždy dostatek i mezi chudými, tudíž není ani divu, že se zhruba od 10. století používaly také jako provizorní budík. Jejich největší výhodou byla dostupnost a téměř konzistentní rychlost hoření. Evropané do svíček nastrkali kovové kuličky nebo hřebíky v přesně daných rozestupech, které se hořením uvolňovaly a dopadaly na kovovou podložku pod svíčkou. Jejich uvolněním vznikal žádaný hluk, který nocležníka vzbudil. Ačkoli se nejednalo o zrovna nejbezpečnější způsob buzení, i přesto byly svíčky hojně využívány pro svoji relativní přesnost.

Profesionální klepači

První budíky se na pultech obchodů objevily zhruba v polovině 18. století. Od jejich koupě však mnoho lidí odradila vysoká pořizovací cena. Potřeba vstávání ale s rozvíjející se průmyslovou revolucí stále rostla, a tak přišli na řadu profesionální klepači. Tito klepači byli přesní a levní, čehož lidé využívali a za pár drobných si tak najímali vlastní „lidský budík“. Klepači ke své práci používali různé budicí nástroje. Mezi nejpoužívanější patřily dlouhé tyče s knoflíkem na konci, se kterými ospalcům klepali na jejich orosená okna. Jako účinná pomůcka se osvědčila i úzká brčka, z jejichž útrob klepači stříleli hrách. Kdo ale probudil klepače po probdělé noci v krčmě doprovázené litrem domácí pálenky? To zůstává záhadou.

Text: Petr Smejkal

Příroda

Na sever – a na jih! Jak divně se měří čas v Antarktidě