Kytky ať vyhynou. Stejně nikoho nezajímají. Nebo snad znáte nějakou vyhynulou rostlinu?

„Vědci z Královské botanické zahrady Kew a Stockholmské univerzity zjistili, že za poslední dvě a půl století zmizelo 571 druhů rostlin, což je více než dvojnásobek počtu ptáků, savců a obojživelníků zaznamenaných jako vyhynulých z 217 druhů. Tato data naznačují, že k zániku rostlin dochází až 500krát rychleji, než by k tomu docházelo bez lidské přítomnosti,“ píše se na stránkách BBC. A přesto, že rostlin, ať už žijících, nebo v "lidských dějinách", je více než zvířat, vypadá to, že stojí na okraji zájmu.

Vyhynulého blbouna i holuba zná každý

Blboun nejapný, tedy pardon, dronte mauricijský (Raphus cucullatus) je jedním ze symbolů druhů, které vlivem lidské činnosti zanechaly své existence na planetě Zemi. Pomineme-li běžné vymírání v rámci evoluce, během něhož zmizeli kupříkladu dinosauři či trilobiti, tak lidskou činností byli zasaženi už mamuti v pleistocénu. Vyhynulých zvířat by asi každý pár z paměti vylovil: holub stěhovavý, zebra kvaga, vakovlk nebo tuleň karibský. Stejně tak jsou známá ikonická, velmi ohrožená zvířata – pandou počínaje a tuleněm konče. Jenže zná někdo vyhynulé rostliny?

Opravdu jsou rostliny tak nezajímavé?

Vyzdvihovat význam fotosyntetizujících organismů by bylo na tomto fóru nošením symbolických sov do Atén. Zatímco některé rostliny byly ve velmi výjimečných případech znovu nalezeny, takže jejich vymření se ukázalo fámou, jiné dočista zmizely. Mezi šťastlivce patří například ibišek Megaoryzomys curioi, jehož jedinci byli nalezeni pomocí dronu na jednom z ostrovů havajského souostroví. Druh, který byl objeven roku 1991, pojmenován roku 1995 a opět ztracen v roce 2005, měl štěstí. Vezmeme-li si alespoň po dvou rostlinách z každého kontinentu, ukáže se, že nám ubývají pod rukama bez většího zájmu veřejnosti. Zatímco na zvířata, zejména obratlovce se pořádají mezinárodní sbírky a utrácejí stovky milionů dolarů (vzpomeňme jen, co se děje kolem záchrany poddruhu nosorožce severního, na němž se podílí i zoo ve Dvoře Králové nad Labem), po rostlinách, obrazně řečeno, ani pes neštěkne.

Africký pryšec a káva

Jedním z afrických zmizelých druhů je pryšec Acalypha rubrinervis. Ronil, stejně tak jako ostatní pryšce, latexové mléko, a rostl ve výšce 700 metrů na ostrově Svatá Helena. Ano, je to místo, jež se proslavilo jako vězení Napoleona Bonaparta. Ostrov v jižním Atlantiku spadá pod britskou zámořskou správu a roku 2008 na něm žilo 4255 obyvatel. Ti ještě zmizelý pryšec možná zahlédnout mohli, jeho zapsání mezi vyhynulé druhy proběhlo roku 2016.

Druhou rostlinou, o kterou lidstvo přišlo, je Argocoffeopsis lemblinii. Pokud v latinském názvu slyšíte “coffe” tedy káva, tak slyšíte správně. Jednalo se o „kávovitou“ rostlinu příbuznou kávovníku, jejíž holotyp (jedinec – rostlina, podle níž byl druh popsán) sebral v lednu 1907 francouzský botanik Auguste Jean Baptiste Chevalier v údolí řeky Agnéby na Pobřeží slonoviny. Keřík dorůstal sotva půl metrů a liboval si v lesním přítmí. Jeho ztrátou možná lidstvo přišlo o zajímavý nápoj.

Americká myrta a tajemná Thismia

Rudě napsaný rozsudek smrti v Červené knize Světového svazu ochrany přírody zní – extinct. Tedy vyhynulý. Svítí i u jména Campomanesia lundiana, rostliny, jež se anglicky jmenuje Rio de Janeiro myrtle, tedy „Rio de Janeirská myrta“. Ze jména je jasné, kde se keř z čeledi myrtovitých vyskytoval – v atlantických lesech jihovýchodní Brazílie. V Museum Botanicum Hauniense spadajícím pod University of Copenhagen se zachoval holotyp, vlastně jen větvička, podle které došlo k popisu druhu. „Myrtovité jsou jednou z nejdůležitějších čeledí v Brazílii… obsahující kolem 1000 druhů rostoucí v brazilských lesích,“ píše Leslie L. Landrum a Mária Lúcia Kawasaki v odborném příspěvku zabývajícím se myrtovitými v brazilských lesích. Právě první ze jmenovaných autorů je botanikem, který roku 1983 ověřil správnost starého botanického vzorku.

Thismia americana je, tedy vlastně byla, tajemnou rostlinou, která nečerpala svou energii, jak se na rostliny sluší a patří, ze slunečního svitu, neboť většinu roku žila ukryta pod vrstvičkou půdy a jen krátce vystrčila květ nad její povrch. Bez chlorofylu byla rostlina bíle průsvitná a energii brala z hub, s nimiž žila v jisté symbióze. Je vlastně malý zázrak, že si ji roku 1914 všimla Norma Pfeiffer, postgraduální studentka na University of Chicago, při návštěvě vlhké prérie poblíž Torrence. Sbírala vzorky, s nimiž chtěla seznámit své mladší kolegy. Následně jí věnovala svou disertační práci a stala se tak nejmladší ženou s titulem Ph.D. Ještě jedno vědecké tajemství zůstalo nerozřešeno – nejbližší příbuzní této rostliny se nacházejí v Austrálii, na Novém Zélandu a v Tasmánii. Kde se vzala izolovaná populace druhu Thismia americana v USA, zůstává záhadou. Živoucího jedince už nikdo od roku 1916 neviděl.

Australská orchidej a banánovník

Caladenia pumila byla endemickou rostlinou nacházející se pouze v australském státě Victoria. Po roce 1933 byl předpokládán její zánik, dokud nebyly v roce 2009 objeveny dvě rostliny. To ale neznamená, že je zachráněna. Jde o krásnou zemní (terestrickou) bílou orchidej, jejíž spodní pysk je červeně orámován. Tím, že se její „populace“ sestává z několika jedinců, je její cena mezi milovníky orchidejí extrémně vysoká. Takže z kategorie vyhynulých se přesunula do kategorie kriticky ohrožených a její budoucnost stále ještě není jistá.

Současné banány, tak jak je známe ze supermarketů, jsou nejčastěji kultivarem Cavendish, ale banánovníků je mnohem víc. A bylo by jich ještě o jeden více, kdyby v Austrálii banánovník druhu Musa fitzalanii nevyhynul. Původně rostl v severovýchodním Queenslandu v Austrálii a vzorek, podle něhož byl popsán, byl odebrán v 19. století z blízkosti řeky Daintree. Spolu s druhy M. acuminata a M. jackeyi to byl jeden ze tří druhů australských banánovníků.

Evropská violka a chrpa

Na první pohled je violek všude plno. Od horských luk, kde u nás roste celá plejáda druhů, po okraje lesních cest až po suťoviště na úbočích rozpadajících se skalek. Jenže druh Viola cryana z francouzského departementu Yonne už není. K objevení druhu došlo roku 1960, ale popsán byl až o 18 let později. Znáte ji? Pravděpodobně ne. Ne každá violka kvete fialově, například u nás vzácná violka sudetská kvete žlutě.

Viola cryana měla okvětní lístky světle fialové. Ostruha byla o šest až sedm milimetrů větší než kalich a rostliny kvetly od května do června. Světový svaz ochrany přírody udává, že z Evropy zmizely další 2 druhy: Centaurea pseudoleucolepis. První ze jmenovaných, kytka patřící mezi chrpy, se dostal dokonce na ukrajinskou poštovní známku.

Rod Euphrasia se česky jmenuje světlík a světlíky taky nepatří mezi zrovna top sledované rostliny, jako jsou třeba orchideje. Ať tak či onak, jeden ze světlíků už v Evropě neuvidíme. Jde o druh Euphrasia mendoncae, který Světový svaz ochrany přírody udával jako kriticky ohrožený, ale materiál EU s názvem Policy Species: IUCN Red List Status z loňského roku ho už prezentuje jako vyhynulý.

Je trochu v módě katastroficky lkát nad osudem velkých savců, nosorožci počínaje a pandami konče. A přitom příroda je mnohem pestřejší, cévnatých rostlin je mnohem víc než „vyšších“ živočichů. A přesto se o jejich osud v případě jednotlivých druhů v podstatě nezajímáme. Text: Topi Pigula