Když kajmani pláčou, motýli si pochutnají

Krokodýlí slzy jsou tématem už celá staletí. Objevují se v několika Shakespearových klasických hrách (Antonius a Kleopatra, Othelo), ale diskuze o neupřímnosti krokodýlího pláče, eventuálně výskytu krokodýlích slz, jdou v historii proti proudu času mnohem dál.

První psaná zmínka o krokodýlích slzách se objevuje v knize The Voyage and Travel of Sir John Mandeville, jejíž první vydání spatřilo světlo světa už roku 1400. Na druhu stranu se „syndrom krokodýlích slz“ objevuje i jako naprosto seriozní název jednoho z lidských onemocnění týkající se ochrnutí části obličejového svalstva, lícního nervu, doprovázený následným slzením. Dnes už se ví, že krokodýli a kajmani skutečně slzy vylučují, ale rozhodně nejde o výraz smutku či ochrnutí. Spíše jde o vylučování přebytečné soli a zvlhčování oční koule. A jak to souvisí s motýly?

Motýl a kajman

Vyfotit motýla sedícího na kajmanově hlavě a sajícího jeho slzy, je z hlediska fotografie mimořádně žádaný záběr. Ve fotce je jak kontrast faktický, v němž drsné plazí tělo obrazově soupeří s jemnými křídly, tak barevný. Zatímco motýl Dryas iulia z čeledi babočkovitých strhává svým oranžovo-černočerveným zbarvením pozornost, kůže kajmana je nenápadná. Být nápadným predátorem by bylo přece jen z hlediska budoucích večeří poněkud kontraproduktivní. Na první pohled motýl hovící si na kajmaní hlavě vypadá jakou souhra šťastných náhod, prostě klasické fotografické „být ve správný čas na správném místě“. Jenže pokud byl fotograf zároveň biologem, mohl jít s tušením, že by se takový snímek mohl podařit.

Na začátku stála (ne)obyčejná zvědavost. Carlos de la Rosa z kostarické vědecké stanice La Selva Biological Station v Sarapiquí zaznamenal poletování samotářských včel a motýlů na břehu řeky Puerto Viejo. Jeho pozornost strhly právě výrazně zbarvení „Juliini motýli“ jak zní anglický název tohoto druhu. Většina jevů v přírodě má svůj účel. Proč se motýli spolu se včelami vyskytují právě tam? Něco je tam láká? Je běžné, a to nejen v tropech, ale i u nás, že motýli přijímají v půdě rozpuštěné minerály spolu s vlhkostí, tedy sají na vlhké hlíně, okrajích kaluží a rozježděných polních cest. To ale nebyl ten případ.

Kajman brýlový (Caiman crocodilus ) si lebedí tekoucích vodách, nížinných mokřinách a jezerech a mezi jeho vlastnosti patří, že je schopen žít, podobně jako například krokodýl mořský (Crocodylus porosus), i ve slané vodě. Právě takové prostředí je v bezprostřední blízkosti vědecké stanice. V praxi to znamená být poněkud na pozoru před ozubenými šupinatými lovci na straně jedné a zajímavý objev na straně druhé. Motýli přišli na to, že kajman roní slzy, jež svým složením vyhovují jejich potřebám a neváhají toho využít. Kajman je nikterak neohrožuje a tak je třepotavá krása motýlích křídel na nebezpečně vyhlížející ozubené kajmaní hlavě jen dalším důkazem, jak příroda dokáže získat užitek v podstatě z čehokoliv. I z mýtických krokodýlích slz. Vědci zaznamenali podobné chování hmyzu i u želv a pití slz získalo vlastní odborný název. Lachryfagie.

Text: Topi Pigula