Drabař nebo dromedár – titánové pouštních oblastí. Víte, že jim hrozí vyhynutí?

Lidové pojetí nebo vysvětlení původu slova „velbloud“ nás může i rozesmát. Většina lidi si ho totiž spojuje s adjektivem „velký“ a slovy „bloud“, „bloudit“ nebo „obluda“. Všechno je ale jinak. Toto označení do slovanských jazyků dostalo až v období stěhování národů pravděpodobně z gótštiny, resp. gótského slova „ulbandus“. Gótové se v oblastech okolo Černého moře setkávali ve 3.–5. století s kočovnými národy z východu, hlavně Huny a Alany, kteří chovali velbloudy, a od nich jsme přejali i toto označení. Zajímavý je i původ slovenského označení „ťava“, který můžeme hledat v turkických jazycích a do slovenštiny se pravděpodobně dostalo díky maďarštině.

Pod názvem „velbloud“ se skrývají dva druhy sudokopytníků – velbloud dvouhrbý, tzv. drabař (Camelus bactrianus) a obecně známý dromedár, tedy velbloud jednohrbý (Camelus dromedarius). Pro Araby je dromedár hospodářsky nesmírně významným zvířetem a rozeznávají dokonce na dvacet různých plemen.

Americké zvíře

Původem je tento živočišný rod ze severní Ameriky. Na světě žije celkem asi 25 milionů velbloudů. Velbloud dvouhrbého můžeme ve ještě volné přírodě potkat v rozsáhlých nehostinných čínských a mongolských pouštích. Většina velbloudů jednohrbých (asi 15 milionů) žije v severní Africe a západní Asii a jsou bez výjimky domestikovaní. Výjimku tvoří asi 25 000 kusů zdivočelých dromedárů, které můžeme vidět v Austrálii. Jiné zdroje uvádějí, že v Austrálii žije v současnosti až 700 000 kusů. Jsou však potomky velbloudů dovezených z Arábie.

Oba druhy byly domestikovány nezávisle na sobě v různých etapách naší historie. V Arábii lidé chovají dromedáry už 6000 let. K domestikaci drabařů došlo na pláních severního Iránu a jižní Turkménie někdy před 4500 lety.

Zvířata s mnoha „NEJ“

Společně s jihoamerickými lamami patří velbloudi k savcům nejlépe přizpůsobeným k životu v poušti. Hrby, které jim daly jméno, jim slouží jako zásobárna vysoce energetického tuku, který se při uvolňování energie štěpí na oxid uhličitý a vodu. Tento geniální způsob adaptace na nehostinné podmínky pouští bez dostatku vody jim umožňuje přežít až několikaměsíční období bez potravy. Dobře živený jedinec může mít v hrbu uloženo až 200 kg tuku.

Další fascinující „nej“ se skrývá za unikátním způsobem hospodaření s vodou. Velbloudi se totiž začínají potit až ve chvíli, kdy jejich tělesná teplota překročí 40 °C. Na první pohled hodně kontraproduktivně působí jejich hustá srst. Člověk by řekl, že se při vysokých pouštních teplotách musejí přehřívat. Opak je pravdou, protože hustá srst brání vypařování vody. Navíc mají velbloudi nesmírně výkonné ledviny, které odfiltrují z moči téměř všechnu vodu. Velbloudí trus je tak suchý, že se dá téměř okamžitě použít jako palivo. Je to až neuvěřitelné, ale velbloudi umí vydržet v těch nejtěžších podmínkách až týden bez vody. Za příznivější situace se nemusí napít skoro měsíc.

Velbloud je jediný savec na světě, u něhož nemají červené krvinky kulatý tvar, nýbrž jsou oválné. To mimo jiné umožňuje, aby krev ani při těch nejvyšších pouštních teplotách nezhoustla a mohla i nadále vykonávat svoji termoregulační funkci a přenášet kyslík, oxid uhličitý, minerály a živiny.

Velbloudi mají uzavíratelné nosní dírky. Při písečných bouřích jim tak neproniká písek do dýchacích cest. Oči jsou proti nepříjemnému jemnému písku chráněny dlouhými a hustými řasami. Jejich široká a plochá chodidla zajišťují to, aby se zvířata nebořila ani v sypkém písku.

Co jste možná nevěděli

Velbloudi se používají hlavně pro dopravu těžkých nákladů nebo osob na různě dlouhé vzdálenosti. Chovají se ale také pro maso, mléko, kůži a vlnu. Velbloudí vlna je velmi kvalitní a používá se ke tkaní koberců.

Americká vláda investovala v roce 1856 ve Smyrně nemalé prostředky pro nákup 75 velbloudů s cílem použít je pro vojenské účely. Po vypuknutí americké občanské války opravdu sloužily „velbloudí jednotky“ na straně Konfederace. Po válce o ně armáda ztratila zájem. Zbylé kusy byly buď prodány nebo zdivočely. V dobových zápisech se uvádí, že poslední jedinci přežili až do roku 1900. Velbloudi se spolu s dalšími zvířaty, mezi které patří např. králíci, psi, kočky nebo koně, dostali i do Austrálie.

Velbloud působí velmi elegantním dojmem a pohybuje se s lehkostí sobě vlastní. Patří mezi tzv. mimochodníky. To znamená, že dělá krok vždy souhlasnou přední i zadní nohou. Je to nesmírně rychlý a vytrvalý běžec. Za dvanáct hodin dokáže uběhnout neuvěřitelných 175 km.

V kultuře arabských nomádů v oblasti severní Afriky a Arabského poloostrova platí velbloudí maso za vyhlášenou pochoutku. Stejně tak velbloudí mléko, které je velmi tučné a husté, slouží k výrobě másla, jogurtů a sýrů. Asijští chovatelé velbloudů dvouhrbých svá zvířata obvykle kvůli masu nezabíjejí. Mají k nim totiž hlubší citový vztah.

Text a foto: David Hainall