10 zvířat, která lidé považují za roztomilé. Proč?
Tohle jste o roztomilých zvířatech nevěděli. Přinášíme zajímavý výběr. Volili byste stejně?
Panda velká
Černobílý vegetariánský „medvídek“, panda velká, měla ze strany lidí tak dokonalé PR, že se stala jak znakem Světového fondu ochrany přírody, ale i předmětem politického vyjednávání a tlaku ze strany Číny. Panda velká (Ailuropoda melanoleuca) je vegetarián a jako taková je díky svému trávicímu traktu životně závislá na bambusových porostech. Její lov se v Číně nekompromisně trestá smrtí. Spolu s pandou červenou má na předních končetinách podivuhodný výrůstek fungující jako šestý prst, který slouží k uchopování bambusových stébel, což je vzhledem k jídelníčku pandy velké vlastně velmi užitečné evoluční vylepšení.
Panda Zdroj: Pixabay
Koala
„Koala! Kaola je kakao z Tuzexu!“ Vzpomínáte si na hlášku z filmu Jak básníkům chutná život? Film je z roku 1987, takže později narozeným, kteří neznají Tuzex, nepřijde vtipná. Dnes je možné si kvalitní čokoládu, jeansy či angličák koupit normálně v obchodě a nikdo kvůli tomu nemusí jít měnit podivuhodné poukázky zvané bony, jimiž se platilo v ještě podivuhodnějších obchodech zvaných Tuzex. Ale zpět ke koale. Australský, skutečně roztomilý vačnatec koala medvídkovitý (Phascolarctos cinereus) má podobně jako panda velmi, velmi monotematickou dietu. Jí jenom jedovaté eukalyptové listí, a přesto se neotráví. Navíc jde o stvoření „roztomile chlupaté“ a pomalé. Výraz koala pochází ze slova gula, které se vyskytuje v téměř vymizelém domorodém jazyce dharuk. Původ tohoto druhu není zcela objasněn; nejpravděpodobněji se však vyvinul ze suchozemských zvířat podobných vombatům. Zkameněliny koalů jsou poměrně vzácné, ale několik jich bylo objeveno v severní Austrálii. Pocházejí z doby před 20 miliony lety.
Koala? Tak to jsme v Austrálii Zdroj: Pixabay
Koťátko a štěňátka
„Když už nevíš, jak zaujmout, vraz tam koťátko.“ Takový byl mem marketérů počínajících sociálních sítí, a dlužno říci, že funguje pořád. Chovatele psů a koček potěší, ostatní neurazí, a v 70. letech minulého století byly přestávky mezi pořady vyplňovány v televizi právě takovýmito záběry. Důvod byl jednoduchý – nebylo tolik reklam. A jak už bylo řečeno výše, koťátko neurazí. Mláďata savců obecně na lidi zabírají. Velké oči, velká hlava. Roztomilé je štěně pitbula i čivavy, německého ovčáka i argentinského naháče, dobrmana nebo west highland teriéra (to je ten bílý pes z whisky Black and white). Dáte-li do Google vyhledavače slovo cat (kočka), sami se přesvědčíte, jak často na prvních místech vyskočí právě jejich „roztomilé“ fotografie. Totéž platí i psech. Není většího důkazu, než algoritmus vyhazující to, co lidé nejčastěji vyhledávají, a na dalších sítích stahují, lajkují, komentují…
Opuštěné kočky, které nakonec našly útočiště Zdroj: Topi Pigula
Morče
„Morče chutná jako něco mezi králíkem a kuřetem,“ říká redakční kolega, který měl možnost v Peru ve vesnici nedaleko Cuzka pečené morče ochutnat. Morče domácí je domestikovaná forma jihoamerického hlodavce morčete divokého (Cavia aperea). Zatímco jihoameričtí domorodci lovili morčata divoká (a pekli či dusili je s divokým kořením), po světě teď existují chovné linie čistokrevných morčat. Některé se používají k laboratorním pokusům, jiné k chovu u morčecích fandů. Existují linie bezsrsté pro alergiky, i extrémně srstnaté pro dětí, které ho mají „místo plyšáka“. Jeden příklad za všechny: V roce 1977 bylo v USA vyšlechtěno morče se saténovým leskem po celé délce chlupů. Bohužel právě tato linie velmi často trpí poruchou metabolismu vápníku (osteodystrofie), takže zvíře je sice lesklé, ale taky často nemocné. Je to takové šlechtitelské „něco za něco“.
Černé morče bez srsti Zdroj: Reddit
Delfín
Všimli jste si, že delfíni, přestože mají podobný hydrodynamický tvar těla jako žraloci (nemluvíme o kladivounovi či žraloku velrybím), vystupují vždy v kladných rolích. Ne že by se nedali vycvičit k válečným účelům, pokusy o to, aby útočili na nepřátelské potápěče či umisťovali magnetické miny na cizí plavidla, tady byly. Ale mnohem častější jsou příběhy o tom, jak zachraňovali tonoucí, nebo naopak jak člověk zachraňoval jeho či se s delfínem spřátelil. Příklady? Proč ne. Delfín Filip (1996), Delfín, příběh o snílkovi (2009), Můj přítel delfín (2011) nebo mnohem starší seriál o stejného jména Můj přítel delfín (1964).
Delfín v nevojenském Zdroj: pixabay.com
Nártoun
Nártouni filipínští (Tarsius syrichta) jsou skutečně bizarní tvorové. Dost možná, že stáli jako model při vytváření fiktivní postavy Mistra Yody z filmové ságy Hvězdné války. Nártoun filipínský patří mezi nejmenší vyšší primáty a jejich základním znakem, který upoutá na první pohled, jsou jejich velké oči napovídající soumračnou aktivitu. Čím větší oči, tím méně světla jim k vidění stačí. Druhové jméno odkazuje na ekosystémy v deštných pralesích v jihovýchodní části Filipín. Kam přesně se za nimi vydat? Přejeďte lodí na ostrovy Mindanao, Leyte, Samar a Bohol, kde je najdete jak v původních, tak člověkem pozměněných pralesích v nadmořské výšce do 750 m. Anatom zpozorní u rodového jména Tarsius odkazující na zanártní kost (tarsus), jež je u nártounů (i tady lze nárt slyšet) extrémně dlouhá.
Nártouní matka s novorozencem Zdroj: Milada Řeháková
Fenek
Zatímco nártouna dělají roztomilého velké oči, u fenka berberského (Vulpes zerda) to jsou velké uši. Tato nejmenší liška na světě žije v pouštích severní Afriky a velké uši slouží nejen ke sluchu, ale i účinné termoregulaci. V prokrvených boltcích se krev ochlazuje a snižuje u fenka riziko přehřátí. Nicméně právě horko je důvodem, proč preferuje soumračný až noční život. Živí se ptáky, ale nepohrdne ani sarančaty, či dokonce štíry.
Tuleň a lachtan
Ploutvonožci se na první pohled přizpůsobili pobytu ve vodě. Dokážou zavřít nosní i ušní otvor, mají proudnicový, hydrodynamický tvar těla, loví ryby, jsou ve vodě extrémně obratní, před chladem a tlakem vody je chrání silná vrstva tuku. Chrup tvoří kuželovité zuby, které daly dokonce jednomu druhu jméno – lachtan kuželozubý. Tomu, jak rozeznáte lachtana a tuleně od sebe na první pohled, jsme věnovali samostatný článek. Mezi ploutvonožce patří třeba mohutný mrož, ale toho za roztomilého označí málokdo.
Tuleň od jezera Bajkal Zdroj: Per Harald Olsen CC BY-SA 3.0
Outloň
Outloň váhavý (Nycticebus coucang) je malá poloopice z jihovýchodní Asie, která slouží jako pokrm i jako mazlíček. Dospělí jedinci dosahují velikosti 21–40 cm, a i na nich upoutají velké oči indikující soumračnou aktivitu. Velké, kulaté a orientované dopředu oči umožňující binokulární vidění jsou nepohyblivé, takže pokud tvoreček chce změnit úhel pohledu, musí otočit celou hlavou. Živí se lovem drobných obratlovců, ale neopovrhne ani hmyzem. Navíc si jídelníček obohacují výhonky, listím a ovocem. Stávají se obětí velkých hadů (škrtičů, jako jsou krajty a hroznýši), ale loví je i opice či někteří draví ptáci. Právě pro jejich roztomilost se stávají obětí lovu pro účely nelegálního prodeje jako domácích mazlíčků.
Outloň váhavý... Zdroj: IANYT
Tučňák
Batolící se tučňáci jsou ideální figurou, legrační a roztomilou zároveň. Málokdo ví, že jejich české pojmenování vzniklo v době národního obrození a pochází od slova tučný. Přestože se jedná o ptáky, ztratiti schopnost létat, zato se z nich stali dobří plavci, kteří běžně dosahují rychlosti 10 km v hodině, ale v případě potřeby během chvíle zvýší rychlost plavby až na 20 km v hodině. Za potravou se dokážou potopit do hloubky desítek metrů, rekordmanem je tučňák císařský (Aptenodytes forsteri) se změřeným ponorem 534 m. Jejich červené krvinky dokážou vázat větší množství kyslíku, krevní barvivo (myoglobin) je obsaženo i ve svalech, kde umožňuje vázat až 15 % potřebného kyslíku. To znamená, že během několikaminutového ponoru nepotřebují dýchat a zároveň umí prudce snížit srdeční tepovou frekvenci, což má taky zásadní vliv na spotřebu kyslíku. Většina kyslíku je při potápění hnána do mozku, svaly mohou po vyčerpání kyslíku štěpit glykogen na kyselinu mléčnou.
Putování tučňáků: Volání oceánu JP
A bonus jednorožec
A jedno roztomilé, byť bájné zvíře. Básníci mají svého Pegasa, princezny svého jednorožce, když už nepřijíždí princ na bílém hřebci. Bájný tvor, nejčastěji kůň s nápadným rohem na čele, proslul zejména jako štítonoš britského státního znaku. Nestarší zmínky o jednorožcích pocházejí ze starověku, vyskytoval se totiž na pečetích Harrapy. Město v dnešním Pákistánu leží u stejnojmenné archeologické lokality, jež vydala nálezy z harrapské kultury, jedné z prvních známých kultur indického subkontinentu. Ze staršího mýtu jej následně, jako mnoho jiných prvků, převzala křesťanská věrouka, jež obraz jednorožce coby silného a nezkrotného zvířete zafixovala i v Bibli. „Bude ti chtít jednorožec sloužit či nocovat u tvého krmelce? Připoutáš jednorožce provazem k brázdě, bude snad za tebou doliny vláčet? Důvěřuješ mu, protože má tak velkou sílu? Ponecháš mu výtěžek své práce?“ Na druhé straně se neviditelný růžový jednorožec (NJR) stal ústředním „božstvem“ parodie na teismus. Růžový, leč neviditelný jednorožec je užíván pro argumentaci proti nadpřirozeným jevům úmyslně absurdním způsobem. Smyslem této potrhlosti je popostrčit teisty k poznání, že jejich víra může být ateisty vnímána se stejnou důvěrou a vážností, jako víra ateistů v NRJ.
ilustrační foto- jednorožec
Text: Topi Pigula