A7V – jediný německý tank, který zasáhl do první světové války

Jeden z mála zachovalých historických kolorovaných snímků Zdroj: Wikipedia commons

Německé tanky se během 20. století staly pojmem, ovšem na úsvitu tankové éry se rozhodně nezdálo, že by Německo mělo jednou patřit mezi tankové velmoci.

První tanky přišly na svět za první světové války, a zatímco spojenci poslali na frontu několik typů a vyráběli je na tehdejší dobu v poměrně velkých počtech, Německo poněkud zaspalo. Němečtí konstruktéři stihli postavit pouze jediný typ, a to ještě nikoliv příliš povedený. Do dějin se zapsal jako Sturmpanzerwagen A7V, zkráceně StPzw A7V, a za svůj vznik vděčí právě spojencům. Už v roce 1916 Britové a Francouzi v boji vyzkoušeli první tanky, velení německé armády však ještě po velkou část roku 1917 tankům přikládalo jen malou váhu a domnívalo se, že nemají perspektivu. Spíše hledalo nové pěchotní prostředky k ničení nepřátelských tanků, než aby proti nim postavilo vlastní typ.

Německo s tanky zaspalo

Na podzim roku 1916 v reakci na použití prvních spojeneckých tanků vznikl Allgemeines Kriegsdepartement, 7. Abteilung, Verkehrswesen, tedy 7. odbor dopravní při ministerstvu války, který měl mít na starosti mimo jiné taktiku boje proti tankům. Právě od názvu tohoto odboru bylo odvozeno označení A7V, nicméně Britové mu přezdívali jezdící pevnost. Zpočátku 7. odbor dopravní pouze shromažďoval zpravodajské informace o nepřátelských tancích a měl hledat způsoby, jak je co nejefektivněji ničit přesně v intencích filozofie vrchního velení.

Nicméně na základě získaných informací se začal pod vedením inženýra a kapitána v záloze Josepha Vollmera rodit plán prvního německého tanku. Velení armády nebylo myšlence tanku moc nakloněno a vývoj povolilo jen pod podmínkou, že tank bude postaven na univerzálním podvozku, který bude použitelný i pro vozidla určená k transportu vojenského materiálu. Tank tedy měl být jen jednou z variant. První prototyp A7V byl postaven firmou Daimler Motoren v dubnu 1917 a armáda jej ihned začala u Berlína testovat.

První sériové kusy se do výzbroje dostaly až v říjnu 1917 a postupně jimi byly vybaveny útočné tankové jednotky 1 a 2. Na začátku roku 1918 německá armáda objednala na sto kusů, nakonec jich bylo dodáno jen dvacet. Paradoxní je, že německá armáda za první světové války disponovala celkem asi padesáti tanky, více než polovinu však tvořily ukořistěné spojenecké typy, které doplňovala právě dvacítka A7V. Pro srovnání, Francie dokázala během války vyrobit více než 3600 tanků Renault FT a Britové zase přes 2500 tanků Mark I až V.

Z dvacítky A7V se dodnes zachoval jen jediný pojmenovaný Mephisto (každý německý tank nesl vlastní jméno), a ten je poněkud překvapivě k vidění v Austrálii, kam se po první světové válce dostal jako válečná kořist australských jednotek. Originální kanon z A7V je manchesterském Imperial War Museum a pak existují i dvě repliky, jedna je v münsterském Deutsches Panzermuseum a další v Británii.

Sturmpanzerwagen A7V v boji

Do boje se A7V dostal poprvé až březnu 1918. Pět exemplářů bylo nasazeno během útoku severně od St. Quentin Canal, ovšem nebyla to žádná sláva. Tři taky postihly mechanické závady, než vůbec přišly do styku s nepřítelem, zbývající dva ale pomohly odrazit britský protiútok. První tanková bitva se odehrála 24. dubna 1918 u Villers-Bretonneux, když tři A7V doprovázely útok německé infanterie. Do cesty se jim postavily tři britské tanky Mark IV, dva z nich byly v tzv. female provedení, měly tedy pouze kulomety, nikoliv kanony. Bitva skončila v podstatě patem. Britové i Němci poškodili a vyřadili protivníkovi jeden tank, zbylé dva německé A7V se po střetu raději stáhly. Němci dokonce svůj poškozený tank později odtáhli a opravili. Německá armáda u Villers-Bretonneux nasadila většinu svých A7V, ale ne moc úspěšně. Při jednom z protiútoků dokonce spojenci tři kusy získali. Jeden byl vážně poškozen a putoval do šrotu, jeden si nechali Francouzi na zkoušky a třetí skončil v rukou Australanů. O něm už byla řeč výše, je to onen jediný originální dodnes zachovaný exemplář. Poslední bojové nasazení A7V se odehrálo 11. října 1918 u Iwuy.

Pojízdná pevnost na pásech

Rozhodně se nedá říct, že by byl A7V nějak výjimečný a úspěšný tank, na rozdíl od například progresivního francouzského typu Renault FT. Nízko položená základna korby ve vztahu k pásům a dlouhý přední převis představovaly zásadní problém pro jízdu v těžkém terénu. Navíc řidič neměl výhled přímo před tank, jeho zorné pole začínalo až 10 m před přídí, což mělo za následek četná uváznutí a kolize. A7V proto neměl šanci v rozbahněném a členitém území, byl tedy nasazovány v rovinatých oblastech. Posádku tvořilo až 18 vojáků – velitel, řidič, mechanik, mechanik/signálník, šest střelců z kulometu a šest nabíječů a jeden střelec z kanonu, který měl k ruce také jednoho nabíječe. Tomu odpovídaly i rozměry, na délku A7V měřil 7,34 m, na šířku 3 m a výška činila 3,3 m.

K pohonu sloužil čtyřválcový benzínový motor Daimler o výkonu 75 kW, díky kterému tank mohl po rovném terénu jet rychlostí až 15 km/h, v terénu pak 5 km/h. To dělalo z A7V nejvýkonnější a nejrychlejší tank první světové války. Na rozdíl od britských tanků A7V také disponoval odpružením pojezdových kol podvozku. Nicméně posádka si žádného komfortu neužívala, motor nebyl od posádky nijak oddělen, takže při bojových operacích byla vystavena horku i zplodinám a výparům jak z motoru, tak ze zbraní. Výzbroj tvořilo šest kulometů MG08 ráže 7,92 mm a jeden kanon Maxim-Nordenfelt ráže 57 mm umístěný v přídi. Zajímavé je, že některé z těchto kanonů byly britské výroby, přičemž Němci je získali na začátku války při okupaci Belgie, k dalším se pak dostali po kapitulaci Ruska. Tank A7V vezl 180 kanonových projektilů a 50 až 60 nábojových schránek po 250 nábojích pro kulomety.

Text: DP