Radar, umělý horizont a velká palebná síla. Jak létali první noční stíhači?

Kromě vývoje atomové bomby byl pro Američany a Brity za druhé světové války prioritní také rozvoj různých druhů radarů. V bitvě o Británii používali Britové k detekování blížících se bombardérů Luftwaffe pozemní radary. Jenže jak ztráty Němců narůstaly, byli Němci nuceni útočit v noci. Britské královské letectvo proto potřebovalo nový druh radaru – něco malého, co by se vešlo do letadla. Tento palubní radar se měl stát očima pilota v noci. Měl mu pomoci přiblížit se k nepříteli a nepozorovaně ho sestřelit.

Umělý horizont, výškoměr a kompas musely zpočátku stačit na navigování letadel v nočním boji. Technika letu podle přístrojů se ale naplno rozvinula až ve 40. letech. Další podmínkou pro úspěšnou leteckou misi byla dostatečná výzbroj nočních stíhačů. Kupříkladu americký palubní letoun Grumman F6F Hellcat vyvinutý v roce 1942 mohl najednou pálit ze šesti kulometů ráže 12,7 mm. Nejdůležitější součástí výbavy nočního stíhače ale byla technologie, která byla během druhé světové války teprve v plenkách – radar.

Hledání malého radaru

Radar, anglický akronym pro Radio Detection and Ranging, rádiové detekování a zaměřování, využívá rádiových vln k detekování objektů nacházejících se mimo dohled. Anténou je vysílána rádiová energie a objekt na obloze část této energie odrazí zpět do detektoru. Všechna data jsou pak zpracována a radar dokáže spočítat vzdálenost, výšku a směr pohybu případného terče.

Radary byly tenkrát velké a těžké. A také spotřebovávaly spoustu energie, kterou mu letadla nemohla poskytnout. Proto Britové pracovali na dalším vývoji radarů. Potřebovali, aby se vešly do i tak už dost velkých letadel. Tento nový radar, nazvaný Airborne Interception Radar, pomáhal pilotům v naprosté tmě sledovat jednotlivá letadla. V roce 1940 se Britové rozdělili o svoji novou technologii s námořnictvem Spojených států a v roce 1942 už byly montovány do jednomotorových stíhacích letounů, jako byl právě Grumman F6F Hellcat.

Prvním letadlem, které bylo konstruované rovnou jako noční stíhač, ale byl Northrop P-61 Black Widow. Inženýři věděli, že dobrý noční stíhací letoun nutně potřebuje tři základní věci: rychlost, těžkou výzbroj a výborný radar. A P-61 je měl všechny. Byl vybaven dvěma motory Pratt & Whitney R-2800-65 a mohl letět maximální rychlostí 589 km/h. Osádku tvořili tři lidé – střelec, obsluha radaru a pilot. ve výzbroji měl čtyři kanóny ráže 20 mm a čtyři kulomety ráže 12,7 mm. První stroje tohoto typu se objevily na jaře 1944 v Británii a také v Tichomoří.

(mih)