Historické paradoxy: Otrokům vděčíme za rum, muslimům za alkohol

Mauricius byl pro Evropu objeven až roku 1507 portugalskými námořníky, ovšem ti jím nebyli nadšeni natolik, aby jej kolonizovali. Ostrov se pro ně stal pouhopouhou zastávkou na cestě, bodem odpočinku a místem doplnění zásob.

To na Nizozemce udělal roku 1598 zřejmě větší dojem. Pojmenovali jej na počest Mořice Oranžského (Maurits van Oranje, 14. listopad 1567 – 23. duben 1625) Mauriciem a už o 39 let později tady stavěla Východoindická společnost (Vereenigde Oostindische Compagnie – VOC) trvalou základnu. Dne 7. května 1638 Cornelis Gooyer a dalších 25 kolonistů začalo na ostrově budovat svůj nový život. Vyrostla tady dřevěná pevnost vybavená děly a vzápětí dorazili další kolonizátoři, další zbraně. Téhož roku v holandských lodích dopluly první sazenice cukrové třtiny následované prvními otroky ulovenými na Madagaskaru.

Tropické podnebí a úrodná lávová půda, plodící jako rajská zahrada, přímo vyzývala k využití. Není divu, že se bleskovou rychlostí rozšířilo zemědělství, v němž mezi hlavní produkty patřilo ovoce se zeleninou, z Jávy dovezená cukrová třtina a eben. Otrocká práce se stala zcela nenahraditelnou, vždyť v létech 1730–1820 tvořili otroci až 85 % ostrovní populace. Společnost to byla národnostně velmi pestrá. Podle literárních údajů pocházelo 45 % mauricijských otroků z Madagaskaru, 40 % z Mozambiku, 25 % ze západní Afriky a 13 % z Indie. Gubernátor sir Lowry Cole si na toto téma poznamenal: "...využití otrocké práce jak nejvíce to jde. Denní dávka potravin je stanovena na maximálně 1,25 libry (0,57 kg) kukuřice nebo 3 libry (1,36 kg) manioku." Tak ho alespoň cituje Richard B. Allen v knize Slaves, Freedmen, and Indentured Laborers in Colonial Mauritius. Jediná společnost (The Compagnie des Indes) dopravila do roku 1769 na ostrov zhruba 45 000 otroků.

Cukrová třtina se snažila ukojit hlad po návykovém cukru, jenž se v Evropě stával módní, drahou, ale čím dál více vyžadovanou komoditou. Během jeho výroby vznikal „odpadní“ produkt, mazlavá a lepkavá melasa, kterou místní přidávali jako krmivo do žlabu dobytku. Ovšem poměrně brzy jim došlo, že je možné sladký zbytek po výrobě cukru „přepálit“. Výrobní postup pro vznik pálenky získali Evropané od Arabů už v minulosti a dovedně ho využili i tady. Nejprve nápoj získaný „z odpadu“ sloužil jako odměna otrokům, ale velmi brzy jeho kouzlu podlehli i otrokáři. Rum poměrně rychle získával na významu.

Charles A. Coulombe jej označil za „olej promazávající soukolí obchodu s otroky“. Rum se nekazí a snadno se přepravuje, takže soudky s ním se velmi rychle zabydlely na palubách lodí. Rum, námořníci a piráti – nezní vám toto spojení povědomě? Nápoj z odpadu se rychle stal ceněnou komoditou, mimo jiné i proto, že ceny z Evropy dovážených pálenek byly v koloniích astronomické a čekat na loď se zásilkou alkoholu bylo poněkud nepraktické. Hlavním cílem pěstování cukrové třtiny stále zůstává cukr, koneckonců se ho za rok 2013 z Mauricia vyvezlo do zemí EU přes 402 milionů tun, ale rum už není vedlejším produktem. Naopak, zdejší rhumerie si pečlivě pěstují svou image a snaží se prorazit do světa „velkých“ rumových značek. Bez otroků by nebylo třtinového hospodářství, bez výroby cukru by nebylo melasy… a následky pro milovníky rumu si asi umíte představit.

V úvodu zmíněná kolonizace Mauricia opomíná Araby, kteří znali ostrov i nedaleké Maskarény nejméně od 10. století. V souvislosti s rumem se nabízí zajímavá jazyková perlička. Alkohol je slovo arabského původu původně znamenající jemnou substanci. Když si vezmeme, jak často milovníci alkoholu, od rumu po slivovici, mluví o jeho jemnosti, nutno říci, že původní smysl slova je velmi výstižný. Ovšem historie mauricijského rumu vůbec jemná není. V roce 1832 bylo na ostrově 63 161 otroků. Tak přesně to udává Richrad B. Allen v časopise Journal of African History. Otroctví na Mauriciu oficiálně skončilo 1. února 1835, což se dotklo zhruba 66 000 mužů, žen a dětí. Na kvalitě rumu to ale nezměnilo vůbec nic.

Text a foto: Topi Pigula