Imigrace: Kdo se má komu přizpůsobovat? Co si o tom myslí cestovatel Miroslav Zikmund?
Co chybí soudobým cestovatelům? Jak moc je důležitá přizpůsobivost v hostitelské zemi?
Hostem Martiny Kociánové v pořadu Kupředu do minulosti byl i tentokrát cestovatel, dobrodruh, spisovatel a filmař Miroslav Zikmund.
Martina: My jsme posledně skončili vaším osobním postřehem o tom, jak považujete za prospěšné takzvané mísení krve ve vztahu k přílivu migrantů do Evropy. Pojďme se na stejnou věc podívat s vaší zkušeností cestovatele. Jak vnímáte skutečnost, že se, jak praví odborníci, integrace často nepodařila tak, jak by si asi obě strany představovaly?
Miroslav Zikmund: Co znamená integrace? Že se musí ten, který se dostal do hostitelské země, přizpůsobit, anebo má vymáhat na hostitelské zemi výjimky z toho, aby žil po svém ve společnosti, která mu v podstatě umožnila vyšší životní standard?
Martina: K čemu se přikláníte vy?
Miroslav Zikmund: Když přijdete v šortkách do muslimské země, třeba Ázerbájdžánu, tak se na vás vrhnou pohledy pravověrných muslimů, jak to, že tady zaprvé chodíš oholený a nemáš dlouhý vousy a zadruhé, jak si troufáš mezi nás jít v krátkých kalhotách. To se nesluší, to je nemravné. A teď si to otočte zpátky. Proč by si měla nějaká holka, která si přečte kodex lidských práv vynucovat nošení šátku s tím, že na to má právo? Ale kde jsou povinnosti? Povinnost je respektovat práva země, která mě hostí. A konec.
Martina: Vy, jako cestovatelé, jste museli velice rychle střídat přizpůsobivost, abyste všude splynuli, neprovokovali, netrčeli a zároveň získali přátele, pomocníky.
Miroslav Zikmund: A důvěru. Martino, a toto je základ. Člověk, který přijde do cizího prostředí, ať je to cestovatel, nebo třeba diplomat, tak se musí přizpůsobit. Měl by se chovat podle mravů, obyčejů a zákonů té které země. Toto nám zachránilo nejenom život, ale vůbec naši činnost.
Mohli jsme se pak svobodně pohybovat v té dané oblasti, získávat informace a pak o nich psát. Musel jsme vytušit, že se dívám z očí do očí člověku, který mě zkoumá. Kdo jsi? Přišel jsi s dobrým úmyslem, anebo mě chceš nějakým způsobem obalamutit nebo vyždímat ze mě nějaké tajemství. Čili pohled z očí do očí je ten základní. A to když pak funguje, tak funguje všecko.
Martina: Já když vidím vaše fotografie nebo filmové záběry, tak mám pocit, že jste právě vyrazili na výlet do Stromovky. Žádné speciální oblečení, žádné chytré prádlo, žádné ledničky, termosky. Co byl vlastně největší výkřik techniky, kromě automobilu, který jste měli s sebou?
Miroslav Zikmund: My jsme měli s sebou autorádio. Měli jsme ho, abychom v odlehlých místech – do určité zeměpisné šířky – měli možnost poslouchat Prahu. Ve 47‘ žádná autorádia neexistovala. Narazili jsme ale na dva mladé studenty elektrotechniky a ti nám vyrobili z jakýchsi součástek autorádio na 12V, čili na naši Tatřičku. Mělo to transformátor, který vážil asi 20 kilo. Ten jsme měli pod pravým sedadlem spolujezdce. Na to jsme ještě jakžtakž chytili Prahu někde myslím naposled v Etiopii, v tehdejší Habeši. Dneska je v muzeu jako exponát.
Martina: Měli jste foťák, měli jste kameru.
Miroslav Zikmund: Měli jsme dva československé foťáky a měli jsme dvě švýcarské kamery šestnáctky, protože naše v té době nebyly.
Měli jsme kompas. Nejdřív náramkový, který nestačil. Ale když jsme přijeli do Egypta do cukrovaru, tak se jeho ředitel, Řek, zasmál a říkal: „To zahoďte, já vám dám lepší kompas.“ On sloužil v britském letectvu, jako památku si přinesl kompas ze sestřeleného „spitfirea“, z britské stíhačky.
Martina: A to jste měli s sebou v autě?
Miroslav Zikmund: Ano, věnoval nám ho. Ale tím na nás ušil v podstatě léčku, protože my jsme nemohli tušit, že ten kompas měl deviaci. Původně byl vbudován do kokpitu v letadle a teď najednou je v jiném prostředí, byl na kolenou jednoho cestovatele, který momentálně nesedí u volantu a diriguje núbijskou pouští, tak měl 3 a půl stupně odchylku.
Která věc je na cestách nezranitelná? Proč se Miroslav Zikmund ocitl na Kilimandžáru v jezdeckých botách a jezdeckých kalhotách? Jaké je životní motto slavného spisovatele? Kde ještě leží tajemství naší planety?