Život před 30 lety. Víte, co byl devizový příslib?

Pojmy, které už dnes nemusíte znát

Dnes sednete v Praze na rychlík, a pokud se vám podaří zaspat, můžete se vzbudit v Berlíně, který není ani západní (americký, francouzský, anglický), ani východní (sovětský), ale německý. Díky našemu členství v EU nemusíte řešit pas, stačí občanka. Jen koruny jsme si (zatím?) zachovali, takže eura je přece jen nutné vyměnit. Anebo, díky možnosti platit kreditkou ani to ne. Nic z toho by před třiceti lety nebylo možné. Zato byly jiné komunistické vymoženosti. Třeba… devizový příslib

Devizový příslib

Jakkoliv zní slovo „příslib“ tak, že vám někdo něco přislíbí, ve skutečnosti šlo o ponižující proceduru, která, pokud jste příslib dostali, umožňovala čerpat devizové prostředky zahraničních měn nutné k výjezdu do nesocialistických zemí. Samotný příslib nestačil, ten jen umožnil výměnu omezeného množství deviz. K vlastnímu vycestování do západních zemí muselo být navíc ještě vystaveno zvláštní úřední povolení zvané výjezdní doložka. Výměnu peněz povolovala Státní banka československá, přičemž průměrná čekací doba pro získání devizového příslibu pro nestraníka byla v období normalizace i několik let. A pokud se nepovedlo získat zmiňované „finanční povolení“ do konce března, měli jste pro daný rok smůlu. Stejně tak, pokud jste byli režimem vedeni jako nespolehlivá osoba, což mimo jiné znamenalo "jiné" zařazení v rámci povinné vojenské služby.

Výjezdní doložka

Získání deviz ještě neznamenalo, že můžete překročit hranice. Vlastnictví pasu nebylo v socialismu zcela samozřejmé. Vydání pasu totiž mohlo být odepřeno z celé řady důvodů lidem:

a) jejichž cesta do ciziny by nebyla v souladu se státními zájmy, b) proti nimž je vedeno trestní řízení, c) kteří byli odsouzeni pro trestný čin, pokud se na ně nehledí jako by nebyli odsouzeni, nebo pokud odsouzení nebylo zahlazeno, d) kteří při pobytu v cizině svým jednáním poškodili dobré jméno Československé socialistické republiky.

Pokud bychom chtěli výjezdní doložku k něčemu přirovnat, tak k vízu, jenže v trochu obráceném slova smyslu. Doložka neumožňovala vstup do země, ale její opuštění. Nejlépe to vystihuje § 6 Vyhlášky ministerstva vnitra Československé socialistické republiky a ministerstva zahraničních věcí ze dne 13. dubna 1970, kterou se provádí zákon o cestovních dokladech. Zmiňovaný paragraf říká, že „výjezdní doložka obsahuje údaje, pro které státy, k jakému účelu, na kolik cest a na jakou dobu platí.“

Ne že si občan bude jezdit, kam se mu zachce, ale jen tam, tam a tolikrát, kolikrát mu to výjezdní doložka dovolí. Vlastnictví pasu nic neznamenalo, neboť § 3 zmiňované vyhlášky jasně říká, že: „Pro použití pasu k cestě do ciziny a k pobytu v cizině jsou rozhodující údaje ve výjezdní doložce.“

Odpočívadlo na švýcarské dálnici

„O odpočívadlech na švýcarské dálnici by se dalo psát dlouho a snad ve verších. Buďme však struční a prozaičtí: záchody na úrovni našich interhotelů – pochopitelně ty pro lidi, psi mají svůj vlastní, pískový. Vyhražená parkovací místa pro invalidy bez obrubníků, aby vozík mohl hladce najet na chodník. U 24 stolů s lavicemi 36 odpadkových košů s označením ve čtrnácti jazycích…,“ píše Stanislav Synek v knize Tatra kolem světa. Z uvedené ukázky je jasné, co vše mu stálo za zaznamenání. Čistota záchodů i mnohojazyčnost nápisů.

Vstup do Francie

Zůstaneme-li ještě u výše zmíněné knihy (mimochodem aktuálně vrcholí přípravy na cestu nové Tatry kolem světa), tak Stanislav Synek popisuje vstup do Francie takto: „Podmínky pro vstup cizinců – těch, kteří k tomu potřebují vízum – do země Francouzů zpřísnili zejména po pumových atentátech z léta roku 1986. Vystavení víza nyní trvá dvacet dnů a jsou v něm zapsány hraniční přechody, přes které bude vstup do Francie i výjezd povolen. Žadatel si může sám zvolit až osm přechodů z těch, které mají oprávnění československé občany do Francie vpustit.“ Ano čtete dobře – nemohli jste vstoupit ani kdekoli, ani kdykoli. A nesměli jste si to cestou rozmyslet. Co bylo psáno, to bylo dáno. A běda jak ne.

Prostě, dostat se do kapitalistické ciziny byla řehole. Ovšem existovaly i případy přesně obrácené. Režim se snažil šikanováním vybraných jedinců dosáhnout jejich vystěhování. Ale to už je zcela jiný příběh.

Text: Topi Pigula