Těžká zbroj Vikingů nebyla pro každého. Válečníci ji nahradili něčím úplně jiným

Vikinská pověst nelítostných válečníků se linula Evropou od chvíle, kdy v roce 793 zaútočili na severu Anglie na ostrov Lindisfarne. Šokovaní mniši ze zdejšího opatství neměli o severských bojovnících ani tušení, o to tvrdší byl jejich střet s realitou a ostřím mečů a kopí. Útok byl podle Anglosaské kroniky rychlý a překvapivý, a na jeho konci leželi povraždění duchovní v krvi, zatímco byl jejich domov rabován a pálen.

Záludní válečníci

Namlsaní nájezdníci v invazních výpadech logicky pokračovali, zjistili totiž, že nic netušící Angličané (ale i další národy) jsou snadnými oběťmi. Platilo to alespoň do chvíle, než se zkazky o barbarských bojovnících plně rozšířily a Vikingové začali čelit tužším bojům s připravenou armádou. Což nebyl způsob boje, který by po bohatsví lačnícím útočníkům z mnoha důvodů vyhoval.

Zdatní mořeplavci se pokud možno snažili přímému střetu vyhnout a rozhodně se nedá mluvit o jakékoli podobě gentlemanství a válečnické cti. Naplno využívali svých schopností rychle připlout a protivníka zaskočit. „Původně se lidé báli jejich mobility,“ potvrzuje archeolog Andrew Nicholson. To platí nejen o výpadech z moře, ale samozřejmě i o boji na souši, kde Vikingové dokázali těžit i z jedné ze svých slabin, jíž byl nedostatek zbroje.

Agrese dorovnává absenci zbroje

Mezi lepší úbory bojujícího Vikinga patřily patnáctikilové drátěné košile, případně lehčí destičkové vesty, které chránily pouze střed těla a nikoli ruce. Součástí výbavy rovněž byly kónické přilby s ochranou nosu a samozřejmě i dřevěné štíty s ikonickým kovovým krytem rukojeti. Jenže plnou zbroj a především brnění si nemohli všichni členové družiny dovolit. Z toho důvodu měli válečníci často jen vyztuženou koženou alternativu.

Vikingové Zdroj: MGM Television

Vikingové si pořádnou zbroj často nemohli dovolit
Zdroj: MGM Television

Odlehčená ochrana těla samozřejmě bojovníky nutila k rychlejšímu a dravějšímu způsobu boje, který byl vysoce efektivní. Vikingy při válečných taženích rovněž pohánělo společné bratrství (často útočili lidé z jedné vesnice, kteří se dobře znali) a také náboženství, když věřili, že jen odvážní bojovníci, kteří padnou na bojišti, mohou dosáhnout bran Valhally, kde je čeká nekonečná slast a hodování.

Nedá se ale říct, že by Vikingové toužili po smrti. Při svých taženích byli naopak nesmírně chytří, vypočítaví a vyhýbali se potyčkám s připravenými armádami. Když totiž na takový boj došlo, jejich vítězství rozhodně nebylo zaručeno. Podle dobových kronik obdobných střetů Vikingové prohráli zhruba stejně jako jich vyhráli.