Španělská občanská válka stála život až 2 miliony lidí. Krvavý konflikt posloužil nacistům jako cvičiště

Komunisté a militantní konzervativci se denně prali na ulicích a vlády neměly dlouhého trvání. Španělská společnost poloviny třicátých let byla rozdělená na dva nesmiřitelné tábory a napětí rostlo. Papinův hrnec emocí musel zákonitě vybuchnout.

Válka začala v Maroku

Stalo se tak 17. července 1936, kdy proti republikánské vládě povstaly vojenské oddíly v Maroku, tehdy španělském protektorátě. Odpor proti vládě se do druhého dne přenesl do vojenských základen v evropském Španělsku. Vojáci si tehdy mysleli, že si rychle podmaní celý stát a zpacifikují rozhádanou společnost. Jenže Madrid ani Barcelona, dvě nejdůležitější města, se k puči nepřidaly.

Španělsko se tak dostalo do dramatické situace, která eskalovala v občanskou válku. Franciscu Francovi, nadějnému a schopnému generálovi, se otevřela cesta k moci. Zarytý odpůrce komunistů, Židů a zednářů, na které svaloval vinu za španělský chaos, podporoval konzervativní katolickou politiku a nacionalismus. Když v roce 1939 vyhrál válku, vytvořil ve Španělsku fašistický režim, který se držel u moci až do roku 1975, kdy diktátor zemřel.

Masakry na denním pořádku

Španělská občanská válka přitahuje pozornost historiků, spisovatelů i filmařů, protože se do ní zapojily snad všechny společenské skupiny a prsty do ní strkaly i světové mocnosti. Zatímco Francie a Británie sveřepě zachovávaly neutralitu, Sovětský svaz, Německo a Itálie se do konfliktu zapojily. Do Španělska mířili vojáci i dobrovolníci. Na straně republikánů bojoval například George Orwell, který své vzpomínky zaznamenal v knize Pocta Katalánsku.

V levicových milicích se často chápaly zbraně ženy a během bojů byl prakticky kompletně zničen hrad v Toledu, staré sídlo španělských králů. V Barceloně zase povstalecká bomba zabila několik desítek dětí, když dopadla na náměstí vedle školy. Během války levicoví republikáni zlikvidovali nespočet kostelů, rozestavěná katedrála Sagrada Familia ale jejich antikatolickému běsnění odolala. Nejznámější tragédií se stalo bombardování baskického městečka Guernica, které zaznamenal Pablo Picasso v jednom ze svých obrazů. Dílo vystavil ve Francii a upozornil na brutalitu španělské války.

Nacistické válečné cvičiště

V bombardování Guernicy měli prsty nacisté. Už s počátkem války vycítili příležitost nacvičit si boj pro blížící se druhou světovou válku. Pomohli Francovi vytvořit letecký most, který dostával vojáky z Maroka do evropského Španělska a následně poskytli povstalcům tanky a letadla. Hitler navíc doufal, že ve Francovi najde spolehlivého spojence. To se nakonec nestalo. Když se diktátoři v roce 1940 setkali, absolutně si nepadli do oka. Franco nechtěl dát Hitlerovi nic zadarmo a Hitler Franca považoval za vůdce nerozvinutého provinčního státu, jehož sláva už dávno odezněla.

Měl víceméně pravdu. Španělsko společně s Portugalskem a Řeckem patřilo k nejméně rozvinutým zemím Evropy. Československo tehdy bylo výrazně vyspělejší a bohatší. Během války se situace Španělska proměnila v naprostou mizérii a ještě v roce 1950 byla více než polovina domácností bez tekoucí vody a půlka dětí nechodila do školy.

Sovětský svaz, který stál na straně republikánů, si za svou pomoc vyžádal neuvěřitelných 510 tun zlata, což odpovídalo více než 70 procentům španělských zlatých rezerv. Žlutý kov byl do SSSR přepraven brzy po začátku války a vžil se pro něj termín „moskevské zlato“.

Hledání svatého grálu

Obě strany, jak povstalci, tak republikáni, doufaly ve vítězství, postupem času ale začali mít navrch povstalci vedení Francem. Drželi západní část země a když se jim v dubnu 1938 podařilo dostat ke Středozemnímu moři a rozdělit tak republikánské území na dvě části, měli vyhráno.

Vývoj války den po dni. Červeně je Francovo území, modře republikánská část:

Během následujících měsíců vojáci dobyli zbytky republikánských bašt a 1. dubna 1939 získali kontrolu nad celým Španělskem. Francův režim velice brzy uznaly evropské mocnosti a námluvy s nacistickým Německem se prohloubily. Nacisté tu dokonce pracovali na archeologických průzkumech a Heinrich Himmler se do Španělska vydal na státní návštěvu, aby v klášteře Montserrat za Barcelonou hledal svatý grál. Mniši mu ale tehdy odmítli pomoct a do podzemí ho ani nepustili.

Dlouhá desetiletí diktatury

Když se druhá světová válka blížila svému konci, Franco pochopil, že musí hodit staré nacistické přátele přes palubu. Přidal se k vlně antikomunismu a stal se spojencem USA. U moci se udržel téměř čtyřicet let a vymyslel, že po jeho smrti se Španělsko opět stane monarchií v naději, že král zachová konzervativní režim. Nestalo se. Král Juan Carlos I. otevřel Španělsko demokracii. Zajímavým detailem je, že Francovi potomci drží titul vévodů z Franca. Tenhle šlechtický titul vznikl v roce 1975 s Francovou smrtí a udržel tak diktátorovy dědice mezi španělskou honorací.