Psychologie diktátorů. Co měli Lenin a Stalin společného?

James Fallon, profesor psychologie z University of California, se zhruba dvě dekády velmi důkladně zabýval tématem psychopatů. Co že to má společného s diktátory? Velmi mnoho. Jejich osobnostní rysy jsou totiž v mnoha ohledech podobné. Mezi klasické vlastnosti psychopatů patří charisma, inteligence, sebevědomí, schopnost přesvědčivě lhát a touha po moci. Typických faktorů bychom našli určitě ještě více, tyto však stačí, jelikož když se nad tím zamyslíte, podobnost s diktátory je více než náhodná.

Diktátoři a psychopati

Zajímavý je třeba vztah, který diktátoři často zaujímají k lidem. Většinou se o ostatní nezajímají z hlediska interakce „jeden na jednoho“, jelikož empatie je jim cizí. Zároveň se však často ztotožňují s „lidem“ – ať už se jedná o celé lidstvo či jen některé jeho části jako například Stalinovo všeslovanství a Hitlerův pangermanismus.

Neurologicky je na těchto lidech významná oblast amygdaly, která se nachází ve střední části spánkového laloku (tedy v přední části hlavy, zhruba za obočím) a jež je zodpovědná za ukládání emočně zabarvených vzpomínek. Ty souvisejí i se zvířecími instinkty v nás a poruchy amygdaly mají hlavní podíl na tom, že zhruba dvě procenta světové populace vykazují psychopatické rysy. Jak říká Fallon, ti nejschopnější pak mají nakročeno k tomu, aby se stali diktátory.

Ovšem pozor, zmíněné osobnostní rysy směřující jedince k psychopatii se v závislosti na společenském kontextu a dalších faktorech mohou vyvinout zcela rozdílně. Ne každý psychopat musí nutně vraždit miliony nevinných lidí, nýbrž takové lidi nalezneme třeba i v politice, vedoucích funkcích ve firmách či v armádě. Náš smysl pro vnímání dobra a zla může být silně narušen, když si uvědomíme, že osobnostně může být elitní voják velmi podobný diktátorovi, kterého má za úkol zabít. Nic není černobílé.

Osobnost Lenina

A když se zaměříme konkrétně na hlavní postavu Velké říjnové socialistické revoluce, Vladimira Iljiče Lenina, nalezneme spoustu podobností s obecným popisem výše. Z revolučních bolševických figur byl rozhodně nejobávanější a zřejmě i díky ochotě zabíjet pak zvítězil v mocenských bojích s Lvem Trockým. Postrádal empatii, vůči nepřátelům, jež stáli v cestě jeho zájmům, byl zcela bezohledný a krutý. Nezdráhal se vraždit ve jménu těch, k nimž vlastně žádný vztah neměl – k dělnické třídě. V podstatě neexistují důkazy o tom, že by kdy navštívil farmu či továrnu, sám pocházel z vyšší střední třídy, jejímiž příslušníky se v revolučních letech také obklopoval.

Jako formující moment by bylo možno označit popravu jeho staršího bratra Alexandra. Ten se pokusil o bombový atentát na cara a byl následně popraven – v době, kdy bylo malému Vladimirovi teprve sedm let. Tato událost ho údajně silně zatvrdila, což je v souladu se jeho pozdější nekompromisností. Nesnesl kritiku a jakmile se mu někdo protivil, dal průchod svému narcismu a paranoie a protivníka označil za konspirátora. Což tehdy velmi pravděpodobně znamenalo okamžitou smrt. Jeho vizionářským vizím nesměl nikdo stát v cestě. Jak vidno, o psychopatické rysy u něj opravdu nouze nebyla…

Text: MS