Proč se španělské katoličky zahalovaly jako muslimky?

Dělaly to vysoce postavené ženy stejně jako prostitutky. Španělky si v 16. století začaly zahalovat tváře černým závojem tak, aby jim bylo vidět jen jedno oko. Nejednalo se o pouhý módní výstřelek a španělské ženy si závoje v různých podobách udržely až do devatenáctého století. V peruánské Limě se pak zahalování tváře stalo symbolem města.

Od cudnosti k nevěře

I když Španělsko v roce 1492 porazilo Granadu, poslední muslimský stát na poloostrově, nemají španělské závoje, které se objevily v následujícím století, se zahalováním Arabek mnoho společného. Španělské tapado (látka, která něco překrývá, od tapar, tedy zakrýt) představoval kus látky prakticky z jakéhokoli materiálu, kterým si katoličky zakrývaly celou tvář a nechávaly si odhalené jen jedno oko, většinou levé. Muslimské závoje sice tvář zakrývaly, ale nechávaly průzor pro obě oči. Tapada pak sloužila jako označení pro ženu, která nosí tapado.

Španělské tapado vycházelo z představy, že by žena měla být cudná a na veřejnosti se moc neukazovat. Ovšem zakrývání vyvolalo v očích renesančních Španělů pravý opak. Tapada se brzy stala symbolem frivolnosti a nevěry. Závoj dovoloval ženám pohybovat se po městě bez toho, aby je někdo poznal. Tato výhoda se projevila zejména v Seville, která sloužila jako přístav pro obchod s americkými koloniemi. Rozhodující roli tu často měly ženy, jejichž manželé odpluli za oceán. Tapado tak poskytovalo příležitost k záletům.

Módní trend se zároveň dostal do amerických kolonií, kde se usídlil zejména v peruánské Limě. Tam v roce 1583 vydala církev zákaz zakrývání tváře při náboženských slavnostech. Kastilské kortesy (forma tehdejšího parlamentu) pak o tři roky později požadovaly, aby španělský král Filip II. zakrývání zakázal. Důvodem bylo již zmíněné spojení závoje s nevěrou a potažmo prostitucí. Kus oděvu, který měl původně zabezpečit cudnost žen, se tak proměnil v symbol povolnosti a sexuálních fantazií.

Symbol Limy

Zatímco ve Španělsku se tapado ve své původní podobě neudrželo moc dlouho a nahradila ho mantilla (přikrývečka) často vyrobená z krajky nebo jiných lehkých materiálů, která zakrývala jen vlasy, v Limě původní černá látka zahalující téměř celý obličej získala dlouhotrvající oblibu. Tapada limeña (limská tapada) byla pevně spojená s městem až do konce devatenáctého století. Jinde v Peru se nevyskytovala a možná díky tomu se v „perle Pacifiku“ udržela tak dlouho. Přežila války za nezávislost začátkem devatenáctého století a limské ženy ji nosily i během republiky.

Závoj měl totiž ještě jednu výhodu, která v Evropě nebyla tak čitelná. Nezakrýval jen ženu jako takovou, ale schovával i její rasový původ. To se hodilo zejména v Limě. Město sice vzniklo jako evropská protiváha indiánského Cuzca, ale během koloniální vlády zde začalo přibývat míšenců, kteří se kvůli tehdejším zákonům a zvykům nacházeli na úplném okraji společnosti a měli ještě nižší společenský status než Indiáni. Tapado tak zakrylo, z jaké společenské vrstvy žena pochází.

Později se tapada spojila s identitou města, až se z ní stal symbol Limy. Dostala se do literárních i výtvarných děl a podporovala národní hrdost státu. Její konec přišel až s druhou tichomořskou válkou (1879–1883), kdy nad koalicí Peru a Bolívie zvítězilo Chile, které se tak proměnilo v regionální mocnost. Peru, kdysi centrum jihoamerických kolonií, bylo poraženo původně periferním státem, který dříve sloužil jako obilnice pro zbytek kontinentu. Peru se muselo modernizovat, což se projevilo i v pracích tehdejších myslitelů a literátů. Tapada limeña pomalu ztrácela svou symboliku a ženy začaly volit modernější závoje, které nezakrývaly obličej, nebo je odložily úplně.

Text: Matouš Hartman