Jedly červy, čelily šikaně a umíraly. Krutá převýchova stála život tisíce dětí

19. století bylo nejen stoletím páry, ale i stoletím rasismu. V USA hlásal nadřazenost bílé rasy Ku Klux Klan a v Kanadě se rozběhl proces odebírání dětí domorodých obyvatel. Ty putovaly na křesťanskou převýchovu a často byly vystaveny brutální šikaně. Odhaduje se, že v letech 1883-1996 bylo téměř 150 000 domorodých dětí násilím odebráno rodičům a posláno do kanadských rezidenčních, neboli pobytových škol. Oficiálním cílem bylo jejich zapojení do „většinové společnosti“. Důvodem byly nejen rasistické předsudky bělochů, ale i tlak na území, které skrývalo obrovské přírodní bohatství.

It was announced this morning by the Cowessess First Nation in Saskatchewan that they have found 751 unmarked graves of primarily children at the former Marieval Indian Residential School.

The Roman Catholic Church ran the residential school from 1898-1996, although (cont) pic.twitter.com/1xnFPJ9Z52

— Old Canada Series (@oldcanadaseries) June 24, 2021

Rodiče jako divoši

Společně s vládními nařízeními se na celé akci podílela i církev, která mířila směrem ke christianizaci dětí, které do té doby věřily v moudrost šamanů a přírodní síly. První kanadský ministerský předseda John A. Macdonald tvrdil, že domorodé dítě žijící se svými indiánskými rodiči vlastně vyrůstá mezi divochy a je potřeba ho civilizovat. To znamená zajistit mu „výchovu“, naučit jazyk, odebrat původní jméno, které je nutné nahradit jiným, srozumitelnějším a hlavně bělošským. „Byl jsem násilně přesunut, odvezen, unesen římskokatolickým knězem a zástupcem vlády v srpnu 1958, abych mohl být, stejně jako celá moje generace Inuitů, přijat na internátní školu,“ vzpomíná jeden z přeživších Inuitů jménem Piita Irniq.

Součástí křesťanské převýchovy bylo fyzické týrání s cílem přesvědčit děti, že nemají věřit v duchy a naopak přijmout víru v Krista. „Donutili nás věřit, že nemáme duše,“ vzpomínala Florence Sparvier, která navštěvovala kanadskou Marieval Indian Residential School.

Dětské noční můry

Zachovala se svědectví o sexuálním zneužívání a dokonce i o sebevraždách dětí, které se rozhodly, že takový nový život žít nechtějí. Problémy internátních škol se staly veřejným tajemství, vědělo se, že v extrémních případech v nich v dětském věku zemře i více než polovina žáků. Školy byly nevětrané, často nevytápěné a špatně zásobované. „Mnohokrát jsme měli jídlo žluklé, plné červů, páchnoucí,“ vzpomínal Andrew Paul, který přežil Aklavik Roman Catholic Residential School. Ve školách se rovněž šířily nemoci.

Školy nápadně velké množství úmrtí zamlčovaly. Prostě nahlásily, že žáci utekli. Nedávno se objevilo 1300 neoznačených hrobů v místech těchto internátních škol. Skutečný rozsah škod, které vznikly v důsledku „převýchovy“, se nikdy asi nepodaří zjistit. Ian Mosby a Erin Millions označili v odborném magazínu Scientific American život dětí za skutečný horor. „Současný oficiální počet 4120 studentů, o nichž je známo, že ve školách zemřeli, je jen zlomkem skutečného celkového počtu,“ dodali.