90 tisíc mrtvých a 160 tisíc zajatců: Jak britské impérium brutálně potlačilo povstání v Keni

Na tuhle temnou kapitolu své historie ve Velké Británii neradi vzpomínají. Faktem však je, že se Britové (nedlouho po skončení druhé světové války) v rámci své rozpadající koloniální říše uchylovali ke zvěrstvům, jaká jsou pro nás jen těžko představitelná. Jak probíhalo takzvané povstání Mau Mau?

Potlačení za každou cenu

Britská nadvláda nad Keňou začala na konci 19. století, konkrétně v roce 1895, a o 25 let později se Keňa stala britskou kolonií. Během této doby se občas objevily protesty místních obyvatel vůči evropským kolonialistům, ale až počátkem 50. let 20. století se dlouhodobé struktury začaly rozpadat. Guerillová armáda známá jako Mau Mau se rekrutovala především z kmene Kikujů, největšího keňského etnika, a znamenala velké ohrožení pro britskou nadvládu nad zemí.

Britské úřady hnutí Mau Mau samozřejmě zakázaly, ale v roce 1952, kdy mu bylo přisouzeno několik útoků, vyhlásila britská vláda stav nouze. Vojenské operace si během dalších čtyř let vyžádaly zabití zhruba 11 tisíc povstalců, včetně více než tisícovky popravených zajatců na konci konfliktu; zato na britské straně přišla o život zhruba stovka Evropanů a 2 tisíce Keňanů. 20 tisíc dalších obyvatel Keni bylo umístěno do zajateckých táborů, k nimž se za okamžik dostaneme. Nutno však dodat, že se jedná o oficiální čísla, ta reálná tedy mohou být mnohem vyšší – například jedna keňská organizace zaměřující se na dodržování lidských práv udává až 90 tisíc mrtvých a 160 tisíc zajatých Keňanů.

Africká mysl

Z britského pohledu byli zástupci povstání jen přívrženci násilné, divoké sekty, spoléhající se na emoce namísto rozumu. Přitom sami Britové se ve snaze pochopit povstání příliš racionálně nechovali – bernou mincí pro ně byly závěry z oboru etnopsychiatrie, srovnávající duševní nemoci napříč etnickými skupinami, nikoli výpovědi v regionu žijících Evropanů či názory historiků a ekonomů. Podle etnopsychiatra Johna Colina Carotherse byli povstalci „iracionální silou zla, ovládanou bestiálními impulsy a ovlivněnou světovým komunismem“. Doporučení znělo jasně: Britové by měli použít techniky psychologického boje.

Hidden holocaust, colonial murderers, assassinations of rightful African leaders, millions of deaths omitted from UK & US history. ‘Superpowers’ continue their suppression in textbooks, failing to acknowledge the role of Dedan Kimathi’s Mau Mau Uprising in Kenya’s decolonisation pic.twitter.com/KqxBfeNqMA

— Becca Citroën Maina (@bec1aug) June 7, 2020

Důsledkem bylo umístění stovek tisíců Keňanů do speciálních táborů, kde se měli podrobit úpravám chování i myšlení. Carothers vymyslel pojem „africká mysl“, což měl být protievropský způsob přemýšlení, který bylo třeba pomocí psychologických technik proměnit. Realita však vypadala tak, že Britové se v táborech uchylovali k hromadnému vraždění a mučení – snažili se totiž udržet moc za každou cenu. Bití, podvýživa, sexuální zneužívání žen, dokonce i kastrace – to vše se v britských táborech odehrávalo.

Historický odkaz

Londýnská vláda samozřejmě veškerá pochybení popírala, ale postupem let, konkrétně v roce 2012, uznala, že zajatci byli mučeni a museli snášet velmi špatné zacházení. Potlačení povstání nakonec stálo Brity kolem 55 milionů liber a další desítky milionů postupně vynaložily na odškodnění pozůstalých. Oproti jiným zahraničním zásahům Velké Británie však byla krutost použitých prostředků skutečně zarážející a zřejmě ji lze přičíst zmíněnému pokřivenému pohledu na domorodé obyvatelstvo. Pro úplnost je třeba dodat, že jak už to tak ve válkách bývá (a v těch občanských dvojnásob), zvěrstva se odehrávala na obou stranách – i povstalci podnikali kruté nájezdy na probritské vesnice, v nichž se nezdráhali zabíjet ženy i děti.

Vůdce povstalců, maršála Dedana Kimathiho, se Britům podařilo zajmout na podzim roku 1956. Jiné kmeny vzbouřenců za něj však našly náhradu, a boje tak pokračovaly i v dalších letech. Protáhly se až do roku 1963, kdy stát Keňa definitivně získal samostatnost. Přestože povstalci nevytvořili zcela jednotnou organizaci, jejich neochota podvolit se koloniální mocnosti získala širokou podporu ze strany veřejnosti. A navzdory porážce se jim podařilo nastartovat procesy, jež ke keňskému osamostatnění vedly. Především se však jedná o jednu z mnoha připomínek kruté koloniální politiky, kterou „civilizované“ evropské mocnosti ve svých zahraničních enklávách uplatňovaly.