Pohromou k restartu: kdy zkolabuje západní civilizace?

Psal se rok 1969, když český spisovatel Vladimír Páral ve svém kultovním románu Milenci a vrazi (knížečka + text za článkem) zlomil hůl nad už tehdy unavenou euroatlantickou civilizací. „Perdidistis utilitatem calamitatis“ neboli „ztratili jste užitek pohromy“, varoval tehdy prorocky před tím, že ve světě prošpikovaném atomovými zbraněmi nepůjde už nikdy využít válku jako prostředek k ozdravení společnosti, protože by mohlo dojít k vyhubení lidstva vůbec.

Dnes je západní svět nejen o čtyři dekády starší, ale hlavně stojí mnohem těsněji nad propastí. Příznaků úpadku a civilizační dekadence valem přibývá. Až se zdá, jako bychom žili někdy v pátém století našeho letočtu a pozorovali v přímém přenosu agonii slavného římského impéria. Nebo jako by byla ve vzduchu cítit revoluční změna roku 1848.

Příklady? Třeba Francie v půli dubna „redefinovala manželství“ v zájmu homosexuálních svazků tak, že slova „manžel“, „otec“ či „matka“ budou v její legislativě nahrazena neutrálními výrazy „partner“ a „rodič“. V zemích eurozóny se rozpadá instituce rodiny, klesá porodnost a rapidně roste přistěhovalectví. Na starém kontinentě se zabydluje islám, zatímco papežem katolické církve se v březnu stal latinskoamerický arcibiskup.

To vše je provázeno skutečností, že Západ vězí už pátým rokem v těžké finanční a hospodářské krizi a řada západních států včetně USA marně hledá cestu ze zadluženosti veřejných rozpočtů. Naopak nejdynamičtěji se rozvíjejí nejlidnatější země světa, Čína a Indie, jejichž zaostalost je dávno minulostí. A bude zřejmě hůř. „Jak se blíží okamžik skutečného kolapsu, frekvence jednotlivých krizí se zvyšuje a odstupy mezi nimi se stále více zkracují,“ definuje blízkost civilizačního krachu americký historik finančních krizí Charles Kindleberger ve své klasické knize Mánie, paniky a krachy. Vzhledem k již téměř permanentním potížím západní ekonomiky tento výklad znamená, že úpadek je zatraceně blízko.

Otázka proto zní, zda a jak mu lze vůbec čelit? Má šanci prosadit svůj koncept stále ještě i Evropa, nebo už jen Amerika či nové velmoci třetího světa? A může vůbec očekávaný pád západní civilizace zároveň neskončit fatálním světovým konfliktem, jak varoval mimo jiné i výše zmíněný spisovatel Páral?

Již staří Egypťané...

Samotný kolaps velmocí není samozřejmě nic nového pod sluncem. Různé civilizace či impéria vznikaly a opět zanikaly od samých počátků historie lidstva. Ve starověku se na území dnešního Egypta postupně vystřídaly tři mocné říše, území dnešního Iráku bylo svědkem zrodu i pádu Sumerské a Asyrské říše (viz Nejslavnější impéria světové historie). Vrcholem starověkých expanzí bylo impérium Alexandra Velikého a slavná říše římská, nicméně vytvářením velmocí byl posedlý i středověk a novověk. Ostatně, zatím poslední zánik světového impéria – rozpad Sovětského svazu – výrazně ovlivnil i životy současných generací v Česku.

Historikové si už dávno všimli, že forma faktorů ovlivňujících vznik a zánik říší se většinou liší, ale jejich vnitřní povaha byla vždy podobná. Český egyptolog a expert na kolapsy kultur a civilizací Miroslav Bárta tvrdí, že úpadek bývá obvykle skrytý už v prvotním úspěchu. „Tytéž faktory, které stály u zrodu a neuvěřitelného rozmachu například Egypta doby stavitelů pyramid, nakonec způsobily jeho kolaps,“ zdůrazňuje Bárta v nedávno vydané monografii Kolaps a regenerace: cesty civilizací a kultur.

Kolapsových faktorů je podle něho pět:

Krize identity/věrohodnosti
Krize participace
Krize penetrace
Krize legitimizace
Krize distribuce

Těchto pět činitelů se na zkáze dosavadních říší podílelo různou měrou. Tak třeba kvůli nadměrné velikosti a problémům s řízením se rozpadla někdejší římská říše i středověké španělské a později také britské námořní impérium.

Přílišná byrokratizace, neefektivita fungování státu a kontroly, technická zaostalost a nákladné udržování vojska zase zahubily tureckou Osmanskou říši. Paradoxně tytéž důvody rozložily i její předchůdkyni Byzantskou říši, která měla problémy s nefunkčním řízením už dlouho před tureckými nájezdy ve 14. a 15.století. A mayskou kulturu ve střední Americe podtrhla příroda ve spojení s lidským faktorem: lidmi způsobené odlesnění vyvolalo erozi půdy a zkázu dokonalo sucho.

Některé z těchto kolapsových faktorů v poslední době vystupují do popředí. Především s technologickým vývojem roste význam ekonomiky. Státy jsou čím dál víc taženy ke dnu rostoucími mandatorními výdaji státních rozpočtů. Staré země Evropské unie dnes nemají dost peněz na to, aby pokryly své sociální závazky, proto musejí tvrdě osekávat rozpočty, což ale destabilizuje sociální smír. Zároveň se systémy jejich státní správy čím dál víc byrokratizují a komplikují, čili ztrácejí výkonnost.

Dalším rizikovým činitelem ovšem zůstává nepoučitelnost elit. Jak imperátoři ve starém Římě, tak císaři byzantské říše, panovníci britského koloniálního impéria, rakousko-uherští mocnáři či generální tajemníci Komunistické strany Sovětského svazu neuměli bez ohledu na informační pokrok včas rozpoznat nebezpečí úpadku své velmoci. A je evidentní, že dnešní vůdci Evropské unie či USA na tom s předvídavostí a zejména s recepty na řešení nejsou o moc lépe.

Americko-euro-čínská válka?

Největší problém dnešní krize mocností a celé euroatlantické civilizace ovšem nespočívá v podobnosti s obdobnými situacemi v historii, nýbrž naopak v tom, čím je odlišná. A to je nepřípustnost válečného řešení.

Ještě před sto lety bylo běžné vypořádat rivalitu mezi impérii vojensky. Takovým střetem o hegemonii ve světě byla třeba první světová válka. Ta měla učinit světovou velmocí technologicky vyspělé Německo, měla dokázat životaschopnost mnohonárodnostního Rakouska-Uherska a zajistit koloniální državy Velké Británii a Francii.

Už předtím se roku 1866 střetlo Prusko s Rakouskem o nadvládu nad Německem, třicetiletá válka v letech 1618 až 1648 byla konfliktem o katolický či protestantský charakter Evropy a nejinak se bojovalo o civilizační vliv ve středověku mezi křižáky a muslimy. Zkrátka, jiný způsob prosazení vlastní kultury než násilný v minulosti vlastně ani neexistoval.

Představme si, jak přirozeně by se vyřešila dnešní americko-euro-čínská rivalita, kdyby nastala před sto lety. Všechny tři velmoci by se patrně střetly v nějaké účelově vyprovokované válce o Tchaj-wan nebo o třeba o Severní Koreu. Vítěz by pak svolal mírovou konferenci, na které by prosadil svou představu poválečného uspořádání světa.

Jenže nic takového není od roku 1945, kdy skončila hrůzná druhá světová válka a kdy byly na japonskou Hirošimu a Nagasaki svrženy atomové bomby, reálné. Na jednu stranu je to skvělý úspěch: svět žije již sedm desítek let v míru, což je historické unikum. Na druhou stranu – jakkoli to zní cynicky – se tím státy připravily o účinný prostředek konkurenčního boje. Zkamenělá poválečná mocenská konstalace dnes čím dál méně odpovídá realitě a naopak začíná být zdrojem nových animozit.

Například složení Rady bezpečnosti OSN dodnes zrcadlí spojenecké vítězství nad Německem a Japonskem, aniž by bralo v potaz nové velmoci, jakými se mezitím staly třeba Indie nebo Brazílie.

Užitek pro někoho

Fakt, že se udržení světového míru stalo nepřekročitelným tabu, ba přímo uzávěrem velmocenské politiky, má paradoxně nejškodlivější dopad na Evropu. Právě politika usmiřování kultur a různých náboženství totiž vedla k postupnému oslabení křesťanských základů starého kontinentu, k zvyšujícímu se přílivu přistěhovalců zejména z muslimského světa a k úbytku obyvatelstva. Snaha o překotné ekonomické a politické sjednocení Evropské unie naráží na čím dál větší odpor, ba kontraproduktivně probouzí polozapomenuté nacionalistické vášně.

Poválečný důraz obou tehdejších hlavních velmocí – USA a Sovětského svazu – na svět bez imperialismu vedl k přetvářce, že vznik a existence impérií je něco překonaného, co už neexistuje a do moderní doby se ani nehodí.

Pád britské koloniální říše ve čtyřicátých a padesátých letech 20. století se udál téměř nenápadně a Evropa s Amerikou si příliš nevychutnaly ani rozpad SSSR a komunistického bloku. Kvůli panické hrůze z chaosu a nekontrolovaného vývoje, který by mohl přeskočit i na demokratické země, si totiž Západ dal v 90. letech záležet na minimalizaci následků sovětského rozpadu.

Jenže vznik a zánik impérií nic překonaného není a jen tak nebude. Teze amerického spisovatele Francise Fukuyamy z 90. let o „konci dějin“ je pouhé zbožné přání momentálního vítěze. Jak naznačuje dnešní ekonomická i mocenská expanze Číny a jiných nových velmocí, nové civilizační sebevědomí má přirozenou tendenci expandovat.

Ať malátný západní svět chce, nebo nechce, musí počítat s možností nových konfliktů. Nezachová-li si totiž sám užitek z tohoto typu pohrom, přivlastní si jej někdo jiný, třeba nová, nastupující civilizace. Ostatně, jednou se to málem už stalo – po první světové válce se Anglie, Francie i USA pokoušely udržet světový mír doslova za každou cenu. Navzdory bezpečnostní pojistce v podobě Společnosti národů a západoevropské pacifistické politice appeasementu si ale agresivní Německo a Japonsko vynutily měření sil a krvavou druhou světovou válku.

Využít mír k sebeproměně

USA a Evropská unie včetně nových demokracií, vzniklých po pádu komunismu, mají pouze jedinou naději, jak přežít hrozící kolaps. Využít čas, získaný díky mírové politice, k proměně sama sebe. „Základem úspěchu je od základu změnit stávající a stále více vyčerpaný systém, trpící pod nevyhnutelností zákona zmenšujících se výnosů,“ upozorňuje historik Bárta. „Nelze jen nastavovat nebo vylepšovat faktory, které kdysi fungovaly, ale nyní ztrácejí dech,“ dodává.

Respektovaný americký geopolitik George Friedman vidí návod pro záchranu euroatlantické civilizace v chování Spojených států. Podle jeho názoru mají nejen obrovské hospodářské, prostorové i finanční rezervy, ale zejména opakovaně prokazují – na rozdíl třeba od politicky nepříliš stabilní Číny – flexibilitu při hledání efektivních řešení.

„Spojené státy jsou pouze na počátku své moci. Dvacáté první století bude stoletím Ameriky,“ píše Friedman ve své studii Příštích sto let. Jak dnešní krize Západu dopadne, nikdo netuší. Poslední projekty politiků z obou stran Atlantiku na vytvoření americko-evropské celní unie naznačují, že křesťanská civilizace svou obranu nevzdává. USA mají nicméně lepší výchozí pozici díky jisté „bezohlednosti“, s níž jako jediné současné světové impérium vracejí vojenské údery a dokonce některé – byť v Iráku a Afghánistánu se střídavým úspěchem – preventivně rozdává. Je to neklamná známka apetitu dál existovat, prosazovat své vize a neztrácet pud sebezáchovy. Neboli jinými slovy, ponechat si onen páralovský užitek z katastrof.

Pokud Vás tento článek zaujal, přečtěte si i další v tabletovém týdeníku Dotyk. Vychází zdarma každý pátek v App Store a Google play. Nová témata a další zajímavosti také sledujte na facebookovém profilu.