26. ledna 2022 15:15 redakce Prima Zoom

Před 50 lety z oblohy pršela těla. Češi to letadlo ale nesestřelili, odmítá inspektor leteckých nehod

Přesně před 50 lety došlo u Srbské Kamenice k havárii jugoslávského letadla, která stála život 27 lidí. Není to tak dávno, co se objevila teorie, že stroj tehdy nezničili teroristé, ale že jej ve skutečnosti sestřelila československá armáda. Inspektor Karel Burger z Ústavu pro odborné zjišťování příčin leteckých nehod podobnou variantu odmítá. „Je to úplný nesmysl,“ míní zkušený detektiv leteckých neštěstí.

S teorií, že letadlo sestřelila československá armáda, přišla před 13 lety německá televize ARD. Proč je to nesmysl?

Zaprvé to byla pravidelná linka, letěla v řádné letové cestě, nic nenarušila. Na taková letadla se neútočí. I pokud by narušila nějakou letovou cestu, stále existuje způsob, jak posádku včas upozornit. A že by k sestřelení došlo omylem? Kolem toho místa nebyl žádný vojenský prostor, kde by probíhaly jakékoli střelby. Takže prostě ne. K explozi se později přihlásili Ustašovci, radikální skupina, která kdysi v Jugoslávii bojovala proti Titovi.

Jak to provedli?

Výbušninu umístili do zavazadla v předním nákladovém prostoru letounu DC-9, který letěl ze Stockholmu přes Kodaň do Záhřebu. Bouchlo to krátce po překročení hranic mezi NDR a Československem, letadlo se zrovna nacházelo v letové hladině 10 050 metrů. Ve vzduchu se rozpadlo. Dobový tisk pak situaci popisoval slovy: „Z oblohy pršela těla.“ Zahynuli všichni mimo letušky Vesny Vulovičové, která se v okamžiku výbuchu nacházela v zadní části letadla. Což má jistou logiku: Právě dozadu se u většiny dopravních letadel umísťují i černé skříňky, protože tato část stroje se při nehodách zachová poměrně kompletní.

Jak probíhalo vyšetřování nehody?

Tehdy ještě neexistoval Ústav pro vyšetřování leteckých nehod, jen Státní letecká inspekce. Do případu nicméně zasahovala jen okrajově, šetřilo to ministerstvo vnitra. Ve zprávě pak stálo mimo jiné tohle: „Stopy po požáru nenalezeny. Na troskách, tvořících stěny a strop nákladového prostoru byl poprašek černé práškové hmoty. Nosná konstrukce letounu byla v této části potrhána a zohýbána rázovou vlnou, potahové plechy trupu odtrhány směrem ven. Byly objeveny mikročástice z potahového materiálu kufru, zabořené do různých materiálů střepinovým efektem. Objeven zbytek upraveného hodinového strojku s chemickými stopami výbušniny.“

Čili jasné indicie vedoucí k teroristickému útoku?

Ano – nálož, výbušnina… V té době ještě neexistovala mezinárodní dohoda, kterou se státy zavazují, že budou označovat výbušniny. Označování se děje tak, že v ní máte mikročástečky, na nichž je zaznamenána šarže výbušniny – kdo a kdy to vyrobil. Jakmile máte něco takového po explozi v ruce, už se můžete přes výrobce dopátrat, kdo výbušninu koupil. Československo bylo mimochodem vůbec poslední, kdo se k dohodě přihlásil. Jakmile v roce 1988 došlo nad skotským Lockerbie k teroristickému útoku na Boeing 747, vyšetřovatelé sice objevili stopy semtexu, vzhledem k výše uvedenému ale nebylo možné zjistit číslo šarže. Nevědělo se, kdo českou výbušninu koupil. Z těchto důvodů bývala po našem semtexu mezi teroristy obrovská poptávka. Nešlo je vypátrat.

Stejně jako viníky z roku 1972.

Letecký terorismus byl tehdy na vrcholu. Dělo se toho poměrně dost, hodně takových činů bylo i zmařených. Společenství typu Organizace pro osvobození Palestiny a Černé září unášela letadla, někdy nechala lidi vystoupit, pak stroj na letišti odpálila. Já se tímto tématem odborně dost zabýval, spolupracoval jsem i s ministerstvem vnitra. Takže vím, že se po podobném útoku dá i s časovým odstupem leccos vyšetřit. Jenže v případě Srbské Kamenice 1972 se konkrétní pachatele prostě dohledat nepodařilo.

Slyšel jsem spekulaci, že měli zemřít v 90. letech v jugoslávské válce.

Jenže to je právě jen spekulace.

Lidé si tu tragédii zpětně nejvíc pamatují kvůli letušce Vulovičové, která přežila pád z 10 tisíc metrů. Nekroutíte dodnes hlavou nad tím, že jak se jí to povedlo?

Byl to zázrak. Podobných případů je ovšem víc. Vypráví se třeba o ruském pilotovi z druhé světové války, jehož letoun byl zasažen ve výšce 8 tisíc metrů. Tenkrát byla zima, zachránily ho zasněžené smrky, které v místě dopadu rostly ve svahu. Odnesl to jen zlomeninami.

Měl kliku.

Stejně jako Vulovičová. Ji zachránilo jednak to, že byla v zadní části letadla, pak ale i fakt, že rovněž došlo k pádu do větví stromů ve svahu. Ani tak by asi nepřežila, měla velice vážná zranění. Shodou okolností se však v blízkosti jejího dopadu nacházel lesník Bruno Henke, národností Němec, který jí poskytl první pomoc. Tenhle pán dělal za války zdravotníka u wehrmachtu. Nebýt jeho, Vulovičová by pravděpodobně zemřela; u první pomoci je v takových případech důležité, aby přišla co nejdřív.

-------

Karel Burger (64)

Technický inspektor Ústavu pro odborné zjišťování příčin leteckých nehod. V minulosti působil na dopravních letech jako palubní technik a inženýr, dělal inspektora bezpečnosti letecké přepravy, pak průvodce v leteckém muzeu.

redakce Prima Zoom

redakce Prima Zoom

redakce magazínu Prima Zoom

Všechny články autora
Newsletter

Odesláním formuláře souhlasíte s podmínkami zpracování osobních údajů

Populární filmy na Prima Zoom