Nová teorie! V dinosauřím vymírání je asteroid nevinně. Na scénu vstupují sopky

Dinosauři byli před 65 miliony lety jednou z nejdiverzifikovanějších skupin suchozemských obratlovců na Zemi. Díky Jurskému parku se nevídaně rozšířil boom znalostí o těchto plazech a zároveň se široká veřejnost začala zajímat o důvody jejich vymření.

Dinosauří vymírání – verze 1

Doposud převažující teorie a dopadu asteroidu do oblasti Mexického zálivu dostala drtivý zásah. Kráter o průměru 180 kilometrů lidské oko nepostřehne. Jednak proto, že jeho dvě třetiny leží pod mořskou hladinou a za druhé jej překrývá jej také kilometrová vrstva mladších hornin a sedimentů. Klasické tvrzení postavené na tmavé vrstvičce se zvýšeným obsahem iridia na hranici mezi křídou a paleocénem, tedy v době prudkého dinosauřího ústupu ze scény. Proč je ona iridiová vrstva tak důležitá? V roce 1980 tým výzkumníků složený z Luise Alvareze (držitele Nobelovy ceny za fyziku), jeho syna Waltera a chemiků Franka Asara a Helen Michels zjistil, že jimi objevená vrstva usazenin z období konce křídy má vysokou koncentraci prvku iridia, jež je 30×–130× větší než normální koncentrace. Iridium je v zemské kůře velmi vzácné, protože se jako ostatní siderofilní prvky váže na železo a v průběhu vývoje planety kleslo do zemského jádra. Ovšem ve většině asteroidů a komet zůstávají jeho koncentrace extrémně vysoké. Právě to vedlo k domněnce, že zachovalá koncentrace musí pocházet z dopadu kosmického tělesa a po nálezu a dataci yucatánského kráteru se vše spojilo v jeden celek. Máme místo dopadu, které časově „sedí“ s dobou vymření dinosaurů, i vrstvu prvku, který by se bez planetky v tak silné koncentraci nezachoval, a shodou okolností i ona je v geologických vrstvách stejného stáří. Na první pohled nemá teorie chybu.

Dinosauří vymírání – verze 2

Ve stejné době, kdy měl Mexiko zasáhnout vesmírný projektil, probíhalo na druhém konci světa jiné dramatické divadlo. Tato plošina vznikla silně zvýšenou vulkanickou činností asi před 67–66 miliony let). Existují teorie, že sopečnou činnost mohl vyprovokovat právě dopad asteroidu, takže oba jevy (asteroid i sopky) mohly na dinosauřím zániku „spolupracovat“. Dekkánská vulkanická plošina o rozloze jednoho milionu kilometrů čtverečních (jiné zdroje udávají rozlohuu o polovinu menší) je dnes jednou z největších vulkanických provincií světa. Paleontoložka Gerta Keller z Princeton University představila novou verzi tehdejších událostí. Obecným problémem „meteoritické teorie“ je nepřesnost datování. Laická představa podporovaná filmovými animacemi vypadá asi tak, že po dopadu se vzedmula vlna moře i ohně a mrak popela zahalil oblohu.

Následné požáry, záplavy a šero buď vyhubily dinosaury přímo, nebo následně pošli hlady z důvodů sníženého množství potravy. Pro zelené rostliny nebylo dostatek světla pro fotosyntézu, pro býložravé druhy nebyl dostatek potravy, což v dalším kroku pocítily druhy masožravé. Tato filmová zkratka má v sobě racionální jádro, ale neřeší problém datace. Gerta Keller je na tom s datací lépe, neboť jednotlivé mohutné výlevy hornin jsou oddělené mořskými sedimenty se zachovalými živočichy. Důležitou jsou z hlediska určení přesného času, byť odehrávajícího se před desítkami milionů let, dírkovci.

„Předešlé práce založené na pozemském paleomagnetismu svedly datovat dekkánské události s přesností jenom na 800 tisíc let, práce využívající radioaktivní argon a draslík s přesností na 300 tisíc let. Mořské mikrofosilie jsou ještě výrazně přesnější. Vrstvy v Rajahmundry působí velmi přesvědčivě. Velké plus mají v tom, že na rozdíl od chicxulubského meteoritu vysvětlují, proč trvalo mořskému planktonu nějakých 300 tisíc let, než se vzpamatoval z vymírání. Řešení nabízí druhý, svrchní trap v Rajahmundry, který je o 300 tisíc let mladší. Ten totiž dokládá další, sice slabší, ale přesto gigantické erupce z té doby. Samotný mechanismus vymírání v důsledku velkolepých sopečných erupcí není kupodivu příliš jasný, v dnešní době se do toho příliš motají jednostranně zaujaté oteplovací řeči a hlavně nám schází přímá zkušenost s jevy podobného rozsahu,“ píše Stanislav Mihulka na serveru osel.cz

Lid chce nejčastěji jasné a jednoduché vysvětlení, které vědci ani v tomto případě nenabízejí. Impaktní teorie je efektní, ale jak to vypadá, zdaleka nebude tak přímočará, jak ji otec a syn Alvarezovi předkládali.

Text: Topi Pigula