Nejvzácnější prsa lidské historie patří Venuším

Podíváme-li se do pravěku, tak na ženských soškách nejvíce zaujmou zvýrazněná prsa a v některých případech i pozadí. Co to říká o našich mužských předcích?

Společný znak venuší

Pro ženské figurky vytvářené v mladém paleolitu v celé Eurasii se vžilo obecné označení „venuše“ a to nejen v češtině, ale v celém euroatlantickém vědeckém světě. Jsou vyrobeny z nejrůznějších materiálů: od kamene a keramiky přes tvrdou mamutovinu a paroží až po tesání z měkkých druhů kamene, jakým je například vápenec (Milledorfská venuše). Na první pohled je jasné, co mají společného: výrazné prsy. Když se před nedávnem ve Švábských Alpách našla další z venuší, jejíž stáří odhadli archeologové na 35 000 let, mluvilo se o nejstarším symbolu plodnosti. Pokud stála autorovi či autorce této „švábské Evy“ nějaká skutečná žena, musela to být ženská „krev a mlíko“. Kypré, tedy „dobře živené“ ženy měly šanci na delší život, předpokládala se u nich i vyšší plodnost a schopnost děti úspěšně provést nejranějším dětstvím v době, kdy kojenecká úmrtnost byla velmi vysoká. U figurek se předpokládá i jejich rituální používání a není vyloučeno, že přinejmenším v některých případech jde o ztvárnění samotných bohyní. Jejich nálezy se táhnout od Dolních Věstonic do Francie na západě, Španělska na jihu či Sibiře na východě.

Jde o vzpomínku na nejranější mládí?

Když žena kojí dítě, kojenec ústy stimuluje bradavku. Tyto doteky u žen spouštějí uvolňování oxytocinu, přezdívaný hormon štěstí. Ten má při kojení několik funkcí – především zařídí to, aby ženu kojení bavilo, ale současně díky němu vzniká mezi matkou a potomkem silná emocionální vazba. Velmi podobné mechanismy fungují také u sexuálního vzrušování prsou. Prokázat přímou souvislost mezi mužskou fascinací ňadry v dospělosti a kojeneckým emočním zážitkem se zatím nepodařilo. Larry Young, profesor psychiatrie na Emory University, se ale domnívá, že právě tady bychom onu spojnici časem najít měli.

Archeologické důkazy ukazují, že ženy pro nás byly bohyněmi po celou dobu existence. Jen si to někdy nechceme (moc nahlas) přiznat. Některý další z budoucích archeologických nálezů nám to ale bezesporu zase připomene.

Text: Topi Pigula