Nejslavnější a poslední náčelník Komančů Quanah Parker byl synem unesené bělošky

Komančové, tedy Nemene – lidé

Indiánští nepřátelé Komančů z kmene Ute jim říkali Kɨmantsi (uváděno jako koh-mats neboli nepřátelé), Španělé z toho udělali Komantcia a konečně Američané Comanche. Komančové se oddělili od Šošonů v dnešním východním Wyomingu zřejmě v 17. století a později byli Lakoty, Vránami a Šajeny tlačeni stále více k jihu Velkých planin.

Rozhodně se tady neztratili. Španělským mustangům teď byli mnohem blíže a krást koně uměli lépe než severní kmeny. Brzy z nich byli naprosto brilantní jezdci a své mustangy ovládali nejlépe ze všech. Se svými koňmi uměli navázat tak blízký vztah, že byli téměř jako jedna duše a jedno tělo. Velká stáda bizonů jim zajišťovala dostatek potravy, jejich obchodní vazby s Francouzi, Španěly a na konci 18. století i angloamerickými obchodníky přinášely výdobytky civilizace. Stali se z nich opravdoví vládci jižních prérií a dominovali na rozsáhlém území zvaném Comancheria – Komančerie.

Kdo byli Komančové?

Se svými indiánskými nepřáteli zametli a sklonit se před nimi musely zejména bojovné skupiny Apačů. S přehledem zastavili francouzskou i španělskou expanzi. Po vyhlášení samostatného Mexika v roce 1821 jejich nájezdy zle zatápěly Mexičanům. Komančové jim kradli koně i dobytek a unášeli dívky. Čile pak obchodovali s Komančéry – drsnými mexickými překupníky a bandity.

Zoufalí Mexičané proto uvítali příchod amerických osadníků, ovšem jen do té doby než stále početnější „anglos“ v roce 1836 založili vlastní samostatný stát – Texas. Břímě bojů s neporazitelnými Komanči pak převzali tito drsní hraničáři původem z Kentucky a Tennessee a zprvu se jim vedlo obdobně jako jejich předchůdcům.

Únosci z řad indiánů

První prezident státu byl však vůči Komančům zastáncem vstřícné a přátelské politiky. Sam Houston pociťoval k indiánům silné sympatie a místo řinčení zbraní prosazoval myšlenku mírových rozhovorů. Mírové smlouvy však nic nevyřešily. Bělochů lačných půdy stále přibývalo a střetů s původními majiteli území tím pádem také. Běloši už při podpisu smluv věděli, že je nemohou dodržet a hranice bělošského osídlení se stále posouvaly. Splnit smluvní podmínky však nedokázali ani Komančové.

Prestiž válečníka mohla stoupat pouze v přímé úměře s množstvím bojových úspěchů. Válka a lov byly nerozlučně spjaty s mužským příslušníkem indiánského kmene. Indiáni se nemohli vzdát válečných výprav, i kdyby to tisíckrát slíbili. Texas se stal zákonitě místem plným násilí a krve. Komančové mistrovsky ovládali nejroztodivnější způsoby jak sprovodit člověka ze světa a podobně dokonale uměli unášet lidi.

Při únosech preferovali odrostlejší děti a mladé ženy. Zbytek včetně kojenců nemilosrdně pozabíjeli a vesměs to nebyla smrt rychlá. Nejznámější unesenou osobou se stala Cynthia Ann Parker, kterou unesli v květnu 1836 jako téměř devítileté děvče z pevnosti Parkerových poblíž řeky Navasoty ve východním Texasu. Nepotkal ji trpký osud mnoha jiných bělošek, které musely čelit drsné šikaně, týrání a ponižování. Mnohdy končily jako sexuální otrokyně a modlily se za co nejrychlejší smrt.

Cynthia patřila k těm šťastnějším a některé zajatce si Komančové uměli i hýčkat. Vdala se za úspěšného válečného náčelníka Petu Noconu a měla s ním dva chlapce a jednu dívku. Stala se z ní plnohodnotná prérijní indiánka jménem Nautdah a o manžela se dělila pouze s jednou čistokrevnou indiánkou. Mnohoženství bylo u Komančů běžné a muži měli i daleko více než jen dvě ženy. Svůj čas trávila velmi tvrdou prací stejně jako ostatní indiánské ženy.

Život indiánských žen

Vstávaly obvykle za rozbřesku, nosily otop, rozdělávaly ohně a připravovaly snídaně. Přes den se věnovaly zpracovávání úlovků, vydělávály kůže a šili z nich oděvy, staraly se o děti, vařily, sbíraly divoce rostoucí plody a hlízy. Na starosti měly stavbu i bourání týpí při stěhování tábora a zvládaly to opravdu velmi rychle. Komančské ženy také často bojovaly po boku svých mužů a rády jezdily na koni. Čas strávený v koňském sedle si však vybíral i svou daň – časté potraty. Únosy a doplňování stavů kmene zajatci se tak stalo spíše nutností než pouze zábavou nebo obchodem.

Bílá civilizace byla pro všechny indiány pohromou a Komančové nebyli výjimkou. Koncem čtyřicátých let 19. století bělochy zavlečené epidemie nakažlivých chorob zlikvidovaly dvanáct tisíc Komančů z celkově dvaceti tisíc příslušníků volné konfederace. Dokázali se z této katastrofy oklepat a znepříjemňovali dál život všem svým nepřátelům i za pomoci spojenců z kmene Kajovů.

Útok kapitána Rosse

Po čtyřiadvaceti letech mezi Komanči se v životě Nautdah schylovalo k velké změně. Na konci roku 1860 žila ve velkém táboře Komančů u potoka Mule Creek nedaleko soutoku s řekou Pease. Bylo to spíše obrovské skladiště zásob než klasická vesnice. Nájezdnické skupiny do tohoto místa svážely kradený dobytek a koně, byly tady hromady sušeného bizoního masa, kotlíky, nože, sekery, látky a spousta dalšího zboží. Texasany překladiště dráždilo a 19. prosince 1860 po předchozím průzkumu zaútočili pod velením kapitána Sula Rosse už najisto. Vesnice se zrovna stěhovala do zimního tábořiště a bylo v ní posledních asi dvacet Komančů.

Drtivou většinu tvořily neozbrojené ženy, děti a čtyři válečníci. Texas Rangers téměř všechny pozabíjeli a samotný Ross s poručíkem Kelliheirem pronásledovali poslední čtveřici indiánů na dvou koních. Ross dojel indiánku na výstavním šedém hřebci a chystal se na ni vystřelit. Žena v tom okamžiku prudce zastavila a otočila se. Podle jedné verze rozhalila oděv, ale vzhledem k faktu, že držela kojence, je pravděpodobnější ta druhá, kdy jen vykřikla „Americano“. Kapitán sklopil zbraň a všiml si, že má modré oči.

Zatímco ji poručík hlídal, vyrazil Ross za druhým koněm. Indiánku sedící vzadu postřelil a ta při pádu strhla ze sedla válečníka vepředu. Byl to údajně Peta Nocona, jenž dopadl hbitě jako šelma na nohy a zasypal kapitána okamžitě šípy. Zasáhl však jen koně a naopak náhodný Rossův výstřel z pistole mu zlomil pravou ruku v lokti. Značně ochromený Nocona bojoval dál, ale další dva Rossovy výstřely určily jeho nejbližší osud. Zatímco těžce zraněný zpíval píseň smrti, jeho utrpení ukončila rána z brokovnice.

Nautdah se opět stala Cynthií Ann Parker a Američané masakr hrstky převážně komančských žen prezentovali jako velké vítězství. Zároveň automaticky očekávali, jak se Cynthia ocitne na vrcholu blaha. Vždyť přece žila mezi těmi ohavnými pohany a konečně je osvobozena! Nedokázali ani jen připustit, že by nějaká bílá žena mohla být spokojena mezi indiány. Cynthia však během chvilky ztratila manžela a nic netušila o osudu svých dvou synů. Nevěděla, že Burákovi a Quanahovi se podařilo z vřavy jako jediným uniknout. A nikdy se to nedozvěděla.

Zůstala jí jen dcerka Prérijní květina a obrovská bolest v srdci. Druhou změnu ve svém životě vstřebávala mnohem hůře než tu první. Nejprve se při každé sebemenší příležitosti snažila uprchnout zpátky ke Komančům. Nakonec se smířila se svým osudem, naučila se obstojně komunikovat v angličtině a obklopena rodinou Parkerových žila jako běloška. Některé členy rodiny si dokonce pamatovala a dokázala si s nimi hezky popovídat.

Z indiánky opět běloška

Díky zručnosti získané mezi Komanči výborně šila, naučila se tkát a příst, ve zpracování kůží neměla konkurenci. Na indiány však nezapomněla a dodržovala některé zvyky, jež bělochům naháněly husí kůži. Při úmrtí blízkého člověka se řezala nožem a strašlivě naříkala. Mnozí lidé se na ni stále dívali jako na divošku. Nepřestala vyvíjet úsilí, aby se znovu setkala se svými syny. Mnohdy seděla na verandě domu a plakala. V roce 1864 zemřela na zápal plic dcerka Prérijní květina a Cynthia zahořkla.

Cynthia Ann Parker zemřela na chřipku v roce 1870, zlomená a zesláblá častým hladověním. Její syn Quanah Parker přežil a tvrdil, že jeho otec Peta Nocona v bitvě či masakru u řeky Pease nezemřel a umřel až o pět let později, což potvrzují i některé další historické prameny. Quanah se stal velkou autoritou a vedl Komanče a další spřátelené kmeny do posledního zoufalého boje proti bělochům. Bílí lovci však po tisících stříleli bizony, což s nadšením uvítali nejvyšší představitelé americké armády. Indiáni ztratili zdroj obživy. Samotná armáda je likvidací stovek poníků zbavila mobility.

Konec Komančů

V roce 1874 vzdorujícím Komančům definitivně zasadil poslední úder v kaňonu Palo Duro velmi schopný plukovník Ranald S. Mackenzie a jeho elitní čtvrtá kavalérie. Indiánům spálili veškeré zásoby i týpí a postříleli přes tisíc koní. Quanah Parker a čtyři stovky osob jeho tlupy Kvahadiů vzdorovali jako poslední až do května 1875. Na začátku června se vzdali. Komančové se museli postavit do dlouhých front v rezervaci a čekat potupně na příděly. Jejich kvalita byla mnohdy mizerná. Lid uvyklý na kvalitní bizoní maso strádal a musel pojídat vlastní koně a muly, aby vůbec přežil. Prořídlá stáda koní, která jim ještě zůstala, se stala terčem nájezdů bílých zlodějů. O část území rezervace se je snažili vytrvale obrat různí spekulanti s pozemky.

Zarytý odpůrce způsobu života bělochů, jakým Quanah Parker bezesporu byl, se dokázal kupodivu rychle přizpůsobit. Okamžitě totiž poznal, že vzdorovat by znamenalo zemřít, a proto vzorně spolupracoval s bělochy. Jeho postavení rychle stoupalo a úspěšný byl i v podnikání. Mistrně kličkoval ve světě intrik bílého muže jako protřelý mazák a sbíral plusové body. Získal kontakty na vysokých postech a dokázal si získat dokonce i sympatie samotného prezidenta USA T. Roosevelta. Nenechal se tak snadno napálit jako ostatní indiáni, pro které bylo bělošské podnikání španělskou vesnicí. Postavil si honosný dům, měl slušné stádo dobytka a nosil bělošské oblečení.

Pouta se světem indiánů však nezpřetrhal a odmítal se kupříkladu ostříhat nebo omezit počet manželek, jenž se ustálil na čísle osm. Křesťané se z toho mohli pominout. Nic z toho však nedělal pro své vlastní obohacení. Kolem jeho sídla tábořily neustále desítky Komančů v týpí a on je dlouhé měsíce živil a poskytoval jim vše potřebné. Pro své lidi by obětoval první poslední.

Zemřel jako poslední a nejznámější náčelník Komančů v roce 1911 poměrně chudý. Obraz své maminky, kterou naposledy spatřil ve svých dvanácti letech nosil věrně nejen v srdci, ale v podobě zarámovaného portrétu obsadil i čestné místo na zdi jeho honosného domu.

Text: Vladimír Škuta