Mexické pyramidy... mrtvoly jen výjimečně

Narodil se roku 603 a svrchovaným vládcem Palenque se stal ve svých dvanácti letech. Muž, jenž je pro způsob svého pohřbení přezdívaný indiánský Tutanchamon, byl jedním mála Mayů, jemuž se pyramida stala hrobkou.

Nejznámější hřbitov světa

Pedagogické poučky praví, že je nutno postupovat od známého k neznámému. Máme-li se dozvědět něco o mexických pyramidách, je nutno začít u staveb stejného jména, ale na jiném kontinentu, starších a mnohem, mnohem známějších. Přestože se o egyptských pyramidových polích nemluví jako o hřbitovech, o nic jiného nejde. O víře v posmrtný život, darech, vykradačích pyramid i jejich rozměrech a „esoterických souvislostech“ toho bylo napsáno mnoho. Stovky knih a tisíce článků.

A všechny mají jedno společné – pyramidy v sobě skrývaly mrtvoly vysokých a nejvyšších egyptských hodnostářů. Faraonové se předháněli, kdo spočine v honosnější hrobce bez ohledu na to, jak moc se zadluží. Takové „světské drobnosti“ zástupce boha na zemi netrápily. Monumentálnost pyramid coby hrobek lákala Římany, kteří vědomi si svého impéria, dokázali ocenit i jinou říši. V Římě vyrostla roku 12 př. n. l. pyramida vysoká 27 metrů. Aby nikdo nezůstal na pochybách, kdo uvnitř odpočívá, nechal římský senátor do zdí vytesat podpis: Caius Cestius, syn Luciův, z (Tribus) Pobilia, Epulo, prétor, lidový tribun, člen Septemviri Epulonum. Inspirace starověkým Egyptem je evidentní. Když Evropané objevili pyramidy Střední Ameriky, logicky předpokládali, že v jejich zdech budou snít své věčné sny další z mayských vládců či vysoce postavených úředníků a kněží.

Pakal překvapil

Když doktor Alberto Ruz Lhuiller přijel roku 1949 do Palenque, nebyla to jeho první návštěva, ale rozhodně se stala výpravou nejúspěšnější. Znalec indiánských kultur, etnograf a spisovatel Miloslav Stingl jeho zásadní objev popisuje ve své knize 2012 – Mayové, jejich civilizace a zánik světa následovně: „Profesor obrátil svůj zájem k podlaze místnosti. Na rozdíl od podlah v jiných palenquyských klášterech, kterým budovatelé nevěnovali zvláštní péči, byla tato podlaha vyplněna dokonale opracovanými kameny. Uprostřed podlahy upoutala badatelovu pozornost jedna deska, jejíž okraje byly perforované. Dvanáct otvorů v podlažní desce dokonale uzavíraly kamenné zátky. Protože kámen trochu vystupoval nad okolní podlahu, pokusili se ho muži z Ruzova týmu nadzvednout pomocí páky. Když byl kámen odstraněn, otevřel se Ruzovi pohled na část schodiště, jehož strop a zřejmě i vchod tvořila kdysi právě ona podlažní deska zamčená dvanácti zátkami. Po celé čtyři roky odkrývali badatelé spolu s desítkami indiánských dělníků schod za schodem, aby odhalili tajemství neobvyklé pyramidy.“

Zásadní neobvyklost spočívala v tom, že mexické pyramidy nemívají vnitřní prostory, slouží vlastně jen jako „podstavec“, byť poněkud monstrózní, pro svatostánek postavený na jejich vrcholu. Očekávání profesora Ruzeho a jeho týmu došlo naplnění. Nejprve našli zbytky obětovaných nešťastníků. Byli uloženi v tak malém prostoru, že bylo nutno jejich těla „přizpůsobit“ – tedy polámat dlouhé kosti. V dalších prostorách se nacházelo několik koster, jejich deformované lebky a inkrustace zubů poukazovaly na šlechtický původ. Dne 15. června 1952 se Ruz se spolupracovníky dostal do místnosti plné obětin a s nádhernou výzdobou. Trvalo ale ještě hezkou řádku týdnů, než mohl nadiktovat svému pomocníkovi Cézaru Saenzovi telegram pro prezidenta republiky. „Dnešního dne jsem objevil v kryptě pyramidy zvané Chrám nápisů královský hrob. S projevem veškeré úcty Alberto Ruz Lhuillier, Palengue, 17. listopadu 1952“.

Pakal uprostřed Mexico City

Kopie pohřební komory i s lidskou kostrou je dnes k vidění v Antropologickém muzeu v Mexico City. Král, jehož celé jméno znělo K'inich Janaab' Pakal si přízvisko “mexický Tutanchamon” opravdu zaslouží. Pakala můžete najít v Mexiku dodnes. Pacal je totiž latinské pojmenování malé skupiny pavoukovců s českým jménem krátkochvosti. Zatímco druhová jména jsou totožná se jménem mayského vládce, česká druhová jména odkazují na dva mexické státy. Takže hádejte, kde můžete najít osminohého krátkochvosta chiapaského (Pacal lacandonus) či krátkochvosta oaxackého (Pacal stewarti). Aby bylo jasno – pyramida v Palenque se nachází v Chiapasu.

Kněží musí shlížet shůry

Objev v Palengue byl unikátní pohřebními komorami. Střední Amerika má desítky pyramid, ale kosterní pozůstatky vládnoucí elity či kněží se v nich nacházejí jen výjimečně. Tím je dán základní rozdíl mezi pyramidami středoamerických kultur a starověkým Egyptem. Liší se i vzezřením. Zatímco ty egyptské končily špičkou na vrcholu, mexické tam mají plošinu pro chrám. Pyramidy nejsou v oblasti Střední Ameriky vynálezem Mayů. Už jejich předchůdci, Olmékové, si stavěli chrámy na uměle navýšených místech. Za nejstarší z nich je považována olmécká stavba v San Lorenzu v mexickém státě Veracruz.

Jedná se v podstatě „jen“ o umělou horu s chrámem na vrcholu. Shlížet na lid shůry, tedy být vyvýšen. To platilo pro mayské stejně tak jako pro křesťanské kněží. Proto najdete svatostánky na vrcholech kopců. Může jít o Svatý kopeček u Olomouce či v Mikulově, zatímco v rovině u Copánu bylo nutno alespoň malý kopeček uměle navršit. Už samotné slovo „akropole“ naznačuje základní premisu.

Jde o složeninu z řeckého akros vysoký a polis obec. Mayská pyramida v Copánu i v pyramida Čaroděje v Uxmalu jsou vlastně souborem staveb postavených jednotlivými vladaři na sobě. Akropole v Copánu je krásným příkladem, jak se architektura Mayů měnila v čase. Budova známá jako Chrám č. 26 vlastně stojí na celém souboru staveb. Ty po ním byly ničeny a přebudovávány a celý komplex rostl do výšky. Existují i stavby, původně chrámy, s pohřbenou osobou, které byly tolikrát přestavovány, až se z nich staly pyramidy. To byl i případ pyramidy v Copánu.

Poslední spočinutí Mayů

Jak vlastně Mayové pohřbívali? Na tuto otázku dává odpověď Dominika Dufková ve své bakalářské práci. „Mrtvého zabalili do rubáše, ústa mu naplnili namletou kukuřicí, což je jejich jídlo i nápoj, který nazývají koyem, a spolu s tím mu do nich vložili několik kamínků, jež jim slouží jako peníze, aby mu na onom světě nechybělo nic k jídlu. Mrtvé pochovávali uvnitř svých domů nebo v jejich zadní části, přičemž do hrobů vkládali některé ze svých model; jestliže to byl kněz, i některou z jeho knih; pokud šlo o čaroděje, pochovali s ním jeho čarodějné kameny a náčiní. Obyčejně ten dům poté opustili a po pohřbu ho nechali zpustnout. Výjimečně v něm zůstali tehdy, jestliže tam žilo mnoho lidí, v jejichž společnosti se o něco zmenšil strach ze smrti, který v nich zůstal. Těla svých pánů a vládců spalovali a popel uložili do velkých nádob. Nad nimi potom vystavěli chrámy.“

Každý, kdo viděl některou z mayských pyramid, si určitě vzpomněl na starověký Egypt. Jenže v těch středoamerických je nutno vidět spíše astronomické observatoře, obětiště, chrámy a místa duchovního růstu než vchod do záhrobí. Tento „kulturní mem“ máme totiž zafixovaný právě z monumentálních hrobek starověkých Egypťanů.

Text: Topi Pigula