Konec vlády Rudolfa II. pošpinil masakr nevinných. Fanatičtí Pražané nechali těla tlít

Čtrnáct mnichů z řádu františkánů, které dnes známe jako čtrnáct pražských mučedníků, do Prahy přicestovalo na samém počátku 17. století. Povolali je na katolickou misii, v protestantské Praze to ale neměli jednoduché. Situace v zemi byla jako před výbuchem jak politicky, tak nábožensky. Lidé měli za to, že už konečně musí přijít nějaký zásadní zlom mezi katolíky a protestanty. Jako by žili na konci dějin, v době, kdy se rozhodne, jestli lidé půjdou s Kristem či Antikristem… s děsivými událostmi z února roku 1611 ale žádné rozuzlení nepřišlo. Jen smrt.

Násilí vedlo zase jen k násilí

Rudolf II. byl ke svým panovnickým povinnostem celkem laxní, přesto ale udělal jednu zásadní věc: V roce 1609 vyhlásil náboženskou svobodu. Františkánům, kteří šířili katolickou víru, to ale stejně nepomohlo. Jejich kázání byla často považovaná za extrémně provokativní, setkávali se s nenávistí a lidé je občas na ulici napadali slovně i fyzicky. Házeli po nich kamení nebo je fackovali. Městem navíc kolovaly řeči o vyvražďování nekatolíků, které mnohé lidi vyděsily natolik, že se na františkánské mnichy dívali o to hůř.

Když ale Prahu oblehla vojska pasovského biskupa Leopolda Habsburského, který chtěl podpořit Rudolfa II. proti jeho mladšímu bratrovi Matyášovi a protestantským českým stavům, a 15. února 1611 pak pasovští vtrhli na Malou Stranu, kde loupili a znásilňovali, Pražanů se zmocnila úplná hysterie.

Zfanatizovaná lůza

Vojáky, kterým se povedlo dostat na pravý břeh Vltavy, rozvášněná, zfanatizovaná chasa bez milosti ubila. A neměla dost. V Emauzském klášteře zabili dvě zahalené postavy, o nichž si mysleli, že k pasovským patří, a pak se jejich hněv obrátil k jediným dalším katolíkům, o nichž věděli: františkánské komunitě působící u Panny Marie Sněžné.

Řičící dav ozbrojený meči a sekerami oblehl klášter a netrvalo dlouho, než se dostal dovnitř. Svoje oběti se nesnažili hned zabít, ale krutě je mrzačili, usekli jim ruce, a podle některých svědectví je ještě honili po prostorách kláštera, na půdě, kde se šest mnichů schovalo, a dokonce i na střeše. Kostel vyplenili a čtrnáct zohavených mrtvol tam nechali jen tak ležet. Zůstaly tam takhle celé čtyři dny.

Viníky nikdo přesně nedohledal, doba zkrátka žádnému vyšetřování nepřála a důsledky byly spíš politické; Rudolf II. se krátce nato vzdal vlády ve prospěch Matyáše. Čtrnáct zabitých mnichů si ale lidé začali brzy připomínat. V roce 1616 jejich těla exhumovali a znovu pohřbili, tentokrát v boční kapli kostela. Od roku 2012 jsou jako mučedníci blahořečení.

ZDROJ: Petr Hlaváček, Tomáš Sterneck a Petr Regalát Beneš: Čtrnáct mučedníků pražských