Lisabonské zemětřesení v roce 1755 doprovodily tři vlny tsunami a pětidenní požár. Zemřelo až 90 tisíc lidí

Výklad o většině portugalských památek se neobejde bez zmínky o tom, jak ten který monument poškodilo lisabonské zemětřesení. A není se čemu divit. Přírodní katastrofě se podařilo vymazat z mapy celé vesnice i hrady. Příkladem může být víska Porches v jižním Portugalsku. Ti, co zemětřesení přežili, si vybudovali novou vesnici o kousek vedle, ta původní byla neobyvatelná.

Americký seismolog Charles Richter, který vytvořil známou stupnici určující sílu zemětřesení, v roce 1958 spočítal, že lisabonské zemětřesení dosáhlo 8,7 až 9 stupňů. Jeho epicentrum bylo pod hladinou Atlantiku v mělčinách nedaleko nejjihozápadnějšího bodu Evropy, mysu svatého Vincenta. To způsobilo, že zemětřesení vyvolalo vlnu tsunami, která zasáhla velkou část portugalského pobřeží. Katastrofa tak na malé jihoevropské království dopadla dvojnásob.

Zkáza na Dušičky

Už několik dní před osudným 1. listopadem si lidé všímali prapodivných jevů, které se až zpětně začaly spojovat s tragédií. Svědci v Portugalsku a Španělsku si všímali, že se divoká i domácí zvířata chovají zvláštně, ve studních klesala hladina vody, některé prameny i v poměrně vzdáleném Madridu snižovaly a zvyšovaly průtok. Podobných změn si všimli dokonce lidé v Čechách. Tehdy ale nikdo netušil, že brzy přijde zemětřesení, které pocítí obyvatelé ve Skandinávii i Americe.

Bylo 9:30 ráno, když se dno Atlantiku zachvělo. Katolické Portugalsko slavilo Dušičky a velká část z 275 tisíc obyvatel Lisabonu byla na bohoslužbách v četných kostelích. Silné otřesy poškodily mnoho budov v hlavním městě a v jižním i středním Portugalsku. Lidé panikařili a utíkali ze svých domů na otevřená prostranství. Přesto samotné otřesy nezpůsobily tak velikou škodu. Mnohem horší bylo to, co přišlo po nich.

Tsunami dosáhlo do výšky hradeb

Zemětřesení zvedlo tři vlny tsunami, které narazily do portugalského pobřeží. Zatímco v Algarve (nejjižnější region) jejich výška dosahovala až 30 metrů, v Lisabonu se do ústí Teja vehnaly jen šestimetrové vlny. Ty ale bohatě stačily na to, aby v díle zkázy započatém zemětřesením směle pokračovaly. Mnoho lidí hledalo po otřesech útočiště na lodích v Teju a vlna je smetla. Následně zaplavila dolní část města. Lisabon stojí na několika kopcích, takže čtvrti ve svazích zdánlivě zkáze unikly. To se ovšem nedá říct o královské rezidenci přímo u břehů řeky.

Tsunami zlikvidovalo mnoho měst na portugalském pobřeží a na jihu státu voda zaplavila plochu až několika kilometrů do vnitrozemí. Jediné z algarvských měst, které se zkáze vyhnulo, bylo Faro. To ochránil přírodní systém mělčin a ostrůvků, po kterém se vlna rozlila. Ale v takovém Lagosu, který byl centrem portugalských objevných plaveb, dosáhla vlna až k cimbuří městských hradeb. V sousedním Španělsku škody nebyly tak veliké, ale vlna se prodrala i řekou Guadalquivir až k Seville. Je zaznamenáno, že tsunami menších rozměrů zasáhlo i pobřeží dnešního brazilského státu Pernambuco, kde zlikvidovalo rybářské osady.

Pětidenní požár

Největší zkázu ale zapříčinilo něco jiného… V lisabonských domech popadaly svíčky a z krbů vyšlehly plameny. To způsobilo požár nevídaných rozměrů, který trval pět dní. Kvůli tomu, že se zbortila část domů, zůstaly některé ulice nepřístupné, a tak se plameny šířily městem. K tomu všemu se začalo rabovat. Lisabon se proměňoval v jedno veliké ohniště a přicházel o velice cenné stavby a hodnotná umělecká díla. Zbortila se katedrála i výstavný klášter Carmo, jehož ruina dodnes stojí a připomíná tragickou událost. Královský palác a nedávno otevřená budova opery byly prakticky srovnány se zemí. V případě paláce přišlo Portugalsko o důležité archivní materiály a v plamenech zmizely i malby významných umělců včetně Tiziana nebo Rubense. Plameny polykaly budovy ve svazích, které unikly tsunami, a na náměstí Rossio zkáze podlehla Královská nemocnice Všech svatých, v níž uhořelo mnoho pacientů.

Nový Lisabon

Katastrofa zabila až 90 tisíc lidí, v Lisabonu bylo nejméně 10 tisíc obětí. Zároveň zničila 85 procent zástavby hlavního města včetně nejdůležitějších budov. Když se zoufalý král Josef I. ptal svého ministra markýze Pombala, co udělají, šlechtic údajně odpověděl: „Pohřbíme mrtvé a postaráme se o živé.“ Podle svého výroku se řídil a vytvořil velkolepý plán na obnovu Lisabonu.

Pombal byl inženýrem osvícenství, jako vůbec první politik vyhnal ze své země jezuity a krvavě zlikvidoval vysokou šlechtu, aby mu do osvícenecké politiky nevstupovala. Pombal nechal v nejpoškozenější části Lisabonu vystavět pravoúhlé ulice a megalomansky obnovil náměstí před bývalým královským palácem. Stačilo mu na to pouhých dvacet let. V roce 1775 tak Josef I. představoval obyvatelům nové náměstí se svou jezdeckou sochou uprostřed.

Lisabonskou tragédii překonalo až zemětřesení v Indickém oceánu roku 2004, které předehnalo to lisabonské o pár desetin bodu na Richterově škále.