Le Mans 66: Největší rozdíly mezi filmem a realitou

Dnes ve 20:15 na Primě poběží životopisné drama Le Mans '66 režiséra Jamese Mangolda v hlavních rolích s Christianem Balem a Mattem Damonem. Film vypráví skutečný příběh automobilky Ford Motor Company, která se v roce 1966 rozhodla postavit nejrychlejší závodní auto, se kterým by následně vyhrála nejslavnější čtyřiadvacetihodinový závod poblíž francouzského městečka Le Mans na okruhu de la Sarthe. Jak ale napovídá původní název filmu, Ford v. Ferrari, čelili mechanici Fordu kromě jiného taky do té doby zdánlivě neporazitelným rivalům z automobilky legendárního Enza Ferrariho. Jejich následující souboj se zapsal do historie jako jedna z nejvýznamnějších událostí motorsportu.

Ve filmu tak pochopitelně není nouze o akční scény, napínavé momenty nebo dojemná poselství, jak moc ale chválené sportovní drama z prostředí nekompromisního závodu vlastně odpovídá realitě?

Následující řádky obsahují mírné spoilery

O tři roky dříve

Znalce závodní historie pravděpodobně jako první zarazí časový horizont událostí, jež jsou ve filmu zobrazovány. Zatímco film jasně říká, že mají konstruktéři v čele s Carrollem Shelbym (Damon) na sestavení neporazitelného auta jen 90 dní, vpravdě celý konflikt vznikl už o tři roky dříve.

V roce 1963 se totiž Ford Motor Company snažil posílit svoji slábnoucí pozici na trhu a jedním z možných řešení byla koupě prestižní automobilky Ferrari. Ta se i přes svůj věhlas potýkala s hlubokými finančními problémy a zpočátku se tak zdálo, že na štědrou nabídku Fordu v hodnotě 16 milionů dolarů kývne. Těsně před podpisem si však pozorný Enzo Ferrari všiml klauzule, která de facto říkala, že by prodejem ztratil kontrolu nad závodní částí. S tím se nehodlal smířit a po smršti italských nadávek oficiálně ukončil veškerá jednání.

Tehdejší šéf Fordu Henry Ford II. mezitím doma v Detroitu zuřil vzteky, a tehdy se rozhodl, že se Ferrarimu pomstí tam, kde ho to bude bolet nejvíc. Následně investoval desítky milionů do nového závodnického programu, jemuž kladl za cíl jediné – zvítězit ve 24hodinovém závodě Le Mans.

První GT40

Aby dokázal Ford zvítězit v evropském závodě, potřeboval k tomu znalosti evropských konstruktérů. Najal si tudíž menšího britského výrobce aut Lola Cars. Obě společnosti před sebou však stále měly velmi náročný úkol. Musely totiž postavit auto, které by jelo 320 km/h – něco, co se do té doby nikomu nepodařilo – a zároveň muselo ustát velice náročných 24 hodin v Le Mans. Aby toho nebylo málo, měli na to konstruktéři navíc jen pouhých 10 měsíců. Nicméně povedlo se a jejich snaha dala za vznik prvnímu Fordu GT.

Nakonec přejmenované na GT40 (40, protože auto měřilo jen 40 palců na výšku) sice bylo extrémně rychlé, jelikož pod kapotou ukrývalo nadupaný 4,2litrový osmiválec, daní za takovou rychlost se však stala celková stabilita vozu. Následné testovací jízdy nedopadly vůbec dobře a automobilka stihla tak tak postavit nové vozy, aby se vůbec mohla v roce 1964 poprvé oficiálně zúčastnit Le Mans. Marná snaha, nejenže vozy Fordu nic nevyhrály, ani jedno ze tří totiž závod nedokončilo.

Nové posily

Vstup do světa motorsportu byl pro Henryho Forda II. hořký, přesto se frustrovaný boss rozhodl, že se za rok do Le Mans vrátí. A aby si tentokrát svůj úspěch pojistil, spojil síly s americkým konstruktérem a závodníkem, kterému se dokonce podařilo o pár let dříve Le Mans vyhrát, Carrollem Shelbym.

Shelby k práci na GT40 okamžitě povolal svého hvězdného mechanika a závodníka Kena Milese (Bale). Drzý Brit po první jízdě v autě řekl kravaťákům z Fordu, že tak špatným vozem snad ještě nejel, hned nato se však pustili se Shelbym do oprav. Zaměřili se na aerodynamiku, brzdy, motor i samotné řízení. Jenže čas se rychle krátil a ani jeden si nebyl jist, že bude auto na další ročník připravené. Co hůř, zástupci Fordu se na poslední chvíli rozhodli v autech vyměnit motory.

Přestože tak do Le Mans Ford nasadil dvojnásobný počet vozů oproti minulému ročníku, ani jedno z aut závod opět nedokončilo. Ferrari vyhrálo popáté v řadě. A Fordu začalo téct do bot.

Ročník '66

Po dalším zklamání měl Henry Ford II. dvě možnosti. Mohl to vzdát, nebo mohl ve své snaze uštědřit Ferrari drtivou porážku pokračovat. Rozhodl se pro to druhé, aby však dal najevo celému svému Le Mans programu, že to myslí vážně, nechal svým zaměstnancům vytisknout kartičky, na kterých stálo: „Být vámi, vyhraji.“

Celý tým si jeho slova vzal zřejmě k srdci, nový vůz GT40 byl totiž konečně ke spokojenosti nejen zástupců samotné automobilky, ale především Kena Milese, který jeho testováním strávil tisíce hodin. Auto přestalo být nestabilní, brzdy se přestaly přehřívat. Zbývalo jediné – zvítězit.

V roce 1966 tak Ford dorazil do Le Mans s hotovou armádou. 8 vozů, 20 tun náhradních dílů a parta zkušených závodníků v čele s Kenem Milesem. Oproti tomu Ferrari přivezlo jen tři auta a podstatně menší tým. Jenže Enzo Ferrari měl ještě jedno eso v rukávu. Nejrychlejšího jezdce na světě a závodníka Formule 1, Johna Surteese. Těsně před začátkem závodu však z politických důvodů Surtees nenastoupil a následně se stájí ukončil svoji spolupráci. Spekuluje se, že za vším stál tehdejší šéf Fiatu Gianni Agnelli, jehož synovec Ludovico Scarfiotti měl být ve dvojici právě se Surteesem. Surteese chtěl startovat v závodě první, aby prolomil ofenzivu Fordu, jenže manažer týmu mu to zakázal s tím, že první musí začínat Scarfiotti. Jak se říká, show musí pokračovat, a další ročník závodu 24 hodin Le Mans byl tak i bez hvězdného jezdce zahájen.

Zhruba v polovině závodu se zdálo, že se historie bude opakovat. Zástupci Fordu se tolik báli o to, aby jejich auta dojela, že jezdcům bránili v jízdě naplno. To ale nijak nezastavilo tvrdohlavého Kena Milese, který jel až na doraz, lámal jeden rekord za druhým a dalšího rána už byl v čele celého závodu. Co se Ferrari týče, vozy neunesly nápor Fordu a přes noc se buď vybouraly, nebo rozbily. V závěru tak bylo jasné, že Ford oslaví své první vítězství. Aby tento historický moment marketingové oddělení ještě umocnilo, rozhodli se zástupci automobilky dát jezdcům pokyn, aby cílovou čáru projeli společně. Zvítězit měl stále Miles, jenže kvůli technické chybě, na kterou upozornili pořadatelé krátce před koncem závodu, se nakonec vítězství připsalo týmu Bruce McLaren/Chris Amon.

Přestože byl zdrcený zbytečnou prohrou, nehodlal Miles nijak ztrácet čas. Necelé dva měsíce po skončení závodu v Le Mans již testoval nové GT40 pro příští ročník, během jízdy měl však nehodu a na místě zemřel. Film, přestože v něm najdeme několik drobných nesrovnalostí, je tak kromě velkolepého příběhu o soupeření automobilek Ford a Ferrari především důležitou tečkou za odhodláním a talentem Kena Milese.