Krásná samurajka Tomoe Gozen drtila japonské válečníky

Samurajové dávných časů

Samuraj byl bojovník japonského středověku. Nelítostný, nekompromisní, proslavený svou neskonalou vůlí a loajalitou. Za nejhorší potupu, které mohl být vystaven se považovalo padnout do zajetí a už vůbec se nepředpokládalo, že by ho v přímém středu mohla přemoci žena. Historie těchto válečníků sahá do hlubin staletí japonské historie a její milovníci se dodnes učí základním technikám boje se samurajskými zbraněmi.

V tradicích samurajské loajality byli vychováváni i vojáci během 2. světové války, kteří páchali sebevraždy v domnění, že právě takovýto konec žádá kodex jejich cti. Historickou absurditou se nakonec stal fakt, že tehdejší nejvyšší velitel, císař Hirohito s jehož jménem na rtech umírali tisíce bojovníků nakonec běsnění 2 světové války přežil a jako poražený souhlasil s bezpodmínečnou kapitulací. Samurajská výchova začínala již v útlém mládí příslušníků této vojenské „šlechty“ a zdokonalování by je podle tradice mělo provázet po celý život. Ne vždy tomu tak bylo, ale ve válkách propuknuvších v průběhu 12. století měly stovky samurajů dostatek příležitostí prokázat své bojové zkušenosti a přežít… nebo podlehnout svým protivníkům.

Tomoe Gozen

Ženy se v japonských středověkých bitvách v úloze samurajů, tedy samurajek, v podstatě nevyskytovaly, neboť být zabit ženou byla pro bojovníka extrémní pohana. Žena stála v tehdejší společnosti na společenském žebříčku hluboko pod mužem. V případě středu nešlo samurajům o to, že zemřou, na smrt byli připravováni po celou dobu výcviku a ona sama se vlastně stala přirozeným završením života, ale o to, čí rukou. Pokud padl rukou sobě rovného, bylo vše v pořádku. Ale podle tehdejšího vnímání světa, které mnohde přetrvává dodnes, žena nebyla pro muže dostatečně důstojným protivníkem. Výjimka z tohoto pravidla, která vešla do legend, se jmenuje Tomoe Gozen.

Pocházela ze samurajského rodu, neboť i její otec Nakahara Kaneto, byl samurajem a matka kojnou dědice paláce, v němž všichni žili. Není potvrzen její přesný rok narození, odhaduje se, že světlo světa spatřila kolem roku 1157 v japonské hornaté oblasti Kiso v provincii Shinano. Dostalo se jí výcviku v mužském pojetí boje.

Právě onen dědic, o tři roky starší Yoshinaka se kterým vyrůstala na jednom dvoře, se následně stal jejím životním souputníkem se kterým byla po zbytek života svázána velmi osobním a následně i intimním poutem. Ženy samurajů sice základní pravidla boje určená k ochraně domu a rodiny ovládaly, ale být samurajem, tedy „rytířem“ válečných polí, byla zcela jiná úloha. Jenže se ukázalo, že Tomoe měla pro boj vynikající předpoklady. Skvěle zvládla nejen boj s mečem, ale i střelbu z luku a jízdu na koni. Už ve svých jednadvaceti letech se stává samurajem, tedy v dnešním slova smyslu jakýmsi „důstojníkem“ japonské armády. Aby obstála a mohla velet mužům, musela dokázat, že si své místo zaslouží. A Tomoe to dokázala. Zvládala nejen přímý boj, ale i umění lsti, taktiky a strategie.

Minamoto versus Taira

Středověké Japonsko bylo zemí neustálých střetů mezi znesvářenými rody. Aby toho nebylo málo, tak i v rámci jednotlivých rodů byly frakce vzájemně soupeřící i moc a vládu. Když se v roce 1183 rod Taira střetl s rodem Minamoto o způsob, jakým způsobem se bude ostrovní říše dále vyvíjet, hrála v bitvách Tomoe nezanedbatelnou úlohu. Ve hře nebylo nic menšího, než právo samurajů vlastnit půdu, kterou by nadále mohli pronajímat bezzemkům, čímž by se de facto dostali na úroveň nižší evropské středověké šlechty. Samurajové ale byli především skvěle vycvičení válečníci, jejichž hlavním, ale zároveň posledním úkolem jejich pozemské existence byla čestná smrt v boji. „Pohled na svět se zúží, když musíte volit mezi tím, zda zabijete, nebo se necháte zabít,“ říká Rusty Bradley, veterán amerických speciálních sil a autor knihy Lvi Kandaháru.

V rámci rodu Minamoto byl hlavním vůdcem muž jménem Yorimoto. Právě proti němu, v rámci vlastního rodu, se postavil Yoshinaka se svou půvabnou samurajkou. Poměrně dlouhou dobu se mu dařilo, ale nakonec se mu nepodařilo přesvědčit dostatečné množství bojovníků k tomu, aby se přiklonili na jeho stranu a dobyli hlavní město tehdejší říše – Kjoto.

Dvojice s hrstkou věrných se stali štvanci se samurajskou krví. Joshinaka nakonec nezahynul rituální sebevraždou seppuku, což by odpovídalo samurajskému kodexu cti. Seppuka spočívá v probodnutí břišní dutiny a rozříznutí žaludku. Právě tam totiž má být „uvězněna“ duše samuraje, která se tímto nesmírně bolestivým aktem dostane ven. Zabil ho šíp jednoho z jeho vlastních bojovníků, který se, jak velela jiná tradice, pochlubil odříznutou hlavou oběti a dokázal tak bez jakýchkoli pochybností Joshinakovu smrt. Takového konce byla Tomoe ušetřena.

Naginata

Jednou z tyčových zbraní středověkého Japonska je jakýsi mírně prohnutý obloukový srp umístěný na dlouhé násadě. Zahnutá čepel slouží jak k sekání, tak bodání, dlouhá násada ji dává nejen potřebnou rychlost a dynamiku, ale zároveň zajišťuje bezpečný odstup od protivníka. Je totiž delší než meč katana, jež byl spolu s krátkou dýkou tanto jednou z nejčastějších samurajských zbraní. Zároveň se její „tupý“ konec dá použít ke krátkým i úderům podobně jako hůl. Naginata byla oblíbenou zbraní Tomoe, kterou dokonale ovládala. Zásadní přínose samurajské války v Japonsku 12. století tkví v konečném přidělení pozemkových práv bojovníkům. Od té doby mohli vlastnit půdu – a kdo má půdu, má moc a zajištěnou stabilitu, která je k vykonávání moci potřeba. V Japonsku je totiž je 15% půdy vhodných k zemědělství. Tato práce přetrvala po celá staletí.

Není mnoho žen, které se osvědčily jako bojovnice. Mata Hari prokázala neuvěřitelné schopnosti jako špionka. Ve špionské „branži“ bylo mnoho žen, východoněmecká tajná policie Stasi, obdoba naší StB školila půvabné ženy speciálně ke svádění zahraničních diplomatů či novinářů, aby je následně mohla vydírat, podobné praktiky ostatně využívaly všechny tajné služby východoevropského bloku. Frederick Forsyth ve své autobiografické knize Vypravěč popisuje setkání a milování s českou dívkou nasazenou na něj jako na zahraničního korespondenta. Žádná z nich však nebyla bojovnicí v pravém slova smyslu, byť i takové se vyskytovaly. Ljudmila Pavličenková prokázala během 2. světové války neuvěřitelné schopnosti jako sovětská odstřelovačka. Dnes jsou válečnice dobré například mezi kurdskými povstalkyněmi.

Krásná samurajka Tomoe Gozen proslula jako válečník. Legendy neříkají, jak se jí podařilo uniknout přesile, nicméně po smrti svého pána a milence Yoshinaka se jí povedlo odložit samurajský úbor a v převlečení za obyčejnou venkovanku zanechat „horkého“ řemesla. Mýty praví, že následně dožila jako mnišská řeholnice. Mimochodem všimněte si častého kovového zvuku meze, který se ozve ve filmu při vytahování či zasouvání meče do pochvy. Kožené či dřevěné pochvy.

Text: Topi Pigula