Král Šumavy vlastního syna zachránit nedokázal. Jak dnes vypadá stezka slavného převaděče?

Kudy vodil jeden z králů Šumavy, strážmistr SNB Josef Hasil, v měsících po únoru 1948 lékaře, kněze, bývalé partyzány, matky s malými dětmi na rukou – zkrátka uprchlíky, kteří chtěli anebo museli utéct před novým komunistickým režimem? Zapomeňte na močály z filmu Král Šumavy – Hasilova nejčastější cesta v podstatě kopírovala prastarou Zlatou stezku, po níž se do Čech už před tisícovkou let dopravovala sůl a další zboží z Bavorska. Od Soumarského mostu přes meandrující Vltavu by to po silnici bylo k hranicím necelých devět kilometrů. Silnici ale Král Šumavy volil jen tehdy, když opravdu spěchal – pravidelně ji totiž kontrolovaly hlídky SNB.

Na krále Šumavy pasovala Josefa Hasila ve svých spisech sama Státní bezpečnost, ale to bylo až poté, co se z převaděče stal kurýrem a agentem-chodcem americké vojenské kontrašpionážní služby CIC. Do té doby Hasil sloužil u pohraničního útvaru Josefův Důl u Zadní Zvonkové. Útvar pokrýval dlouhý úsek hranice, hlídek bylo málo a Hasil měl dokonalý přehled o jejich trasách – pokud zrovna nikoho nepřeváděl, šlapal po šumavských kopcích se samopalem coby strážce hranice.

Cesty pro gazy

Hasilovu trasu od Soumarského mostu si můžete bez problémů vyzkoušet na vlastní kůži. Zážitek to bude silný, i když nepůjdete v noci, nebudete brodit ledovou Vltavu a na rukou vám nebude klimbat pětileté dítě uspané odvarem z makovic. Také nejspíš nepovlečete bláznivě těžký batoh (bez funkčního polstrování) nebo dokonce kufr.

I cesta povede trochu jinudy, určitě se vyplatí držet se turistických značek – zase tolik se od převaděčské trasy neodchýlíte a půjdete rychleji. Až budete stát u Mechového potoka, který kopíruje státní hranici, budete mít v nohách nějakých 13 kilometrů. Připravte se ale na to, že i lesní cesty jsou tu pěkně asfaltované a projektované podle pravítka – to aby se mohli pohraničníci rychle přesouvat z místa na místo. Tyto „cesty pro gazy“ vás budou provázet úplně všude.

Soumarské rašeliniště

Informace v úvodu, že na trase krále Šumavy nenarazíte na močál, není úplně přesná. Soumarský most si totiž Josef Hasil jako začátek své stezky nevybral náhodou. Most, který dnes znají hlavně vodáci (dostanete se sem pohodlně po silnici nebo vlakem), je jediným přirozeným přechodem přes Vltavu široko daleko – jinde byste na okolních slatinách a rašeliništích riskovali promočené boty. Věděli to i kupci, kteří s karavanami solí naložených soumarů právě tudy už před 1 000 lety mířili z Bavorska do Čech.

Východně od mostu se po pár stech metrech rozprostírá Soumarské rašeliniště. Tudy Hasil sice nechodil, minimálně jednou ho sem ale zahnala nouze. To když narazil na připravené příslušníky SNB a po přestřelce se jim snažil uniknout rašeliništěm a pak vodou Vltavy. Rašeliniště dnes vypadá úplně jinak než za Hasilových časů. Od 70. let do roku 2000 tady probíhala průmyslová těžba a 80 procent rašeliny je pryč, často v několikametrové vrstvě. Dnes tu rostou náletové břízky a borovice blatka, místo rašeliníků sem vtrhly traviny.

Údolí mezi kopci

Hasilova cesta v podstatě kopíruje údolí Zlaté stezky vedoucí mezi vysokými kopci. Po levé ruce tak budete mít postupně Stožec (1064 m) a Kapraď (1025 m), napravo se potáhne Radvanovický hřbet (1012 m) a pak Žlebský kopec (1079 m).

Za rašeliništěm se cesta napojí na zelenou a pak žlutou značku a převede vás přes Vltavský luh a po mostku i přes vlastní Vltavu. Přes ni museli uprchlíci většinou brodit s věcmi svázanými do uzlíku nad hlavou. Představa to není nijak lákavá, hlavně když máte před sebou ještě pořádný kus cesty.

První osídlení na cestě je vesnička Dobrá vtipně roztažená kolem jediné silničky. Hasil se jí vyhýbal, vy nemusíte. Ve vesnici zbyla menší část domů, většinu komunisté zbourali – hospoda v létě obležená cyklisty naštěstí zůstala. Za Dobrou se stále po žluté značce prosmýknete lesem kolem Stožce. To už je cesta, kterou mohl Hasil používat nebo se aspoň podle ní orientoval. Napravo od sebe, půl kilometru daleko, budete tušit silnici.

Vaším cílem jsou teď České Žleby. Dostanete se k nim přes rozcestí na Stožeckých lukách, kde se dáte doprava po modré značce. Žleby vás přivítají pěkným krpálem, vyšlápnete ho po silničce ze Stožce. Samotná vesnice dostala jméno podle vodních žlabů, u kterých se napájeli soumaři putující po Zlaté stezce.

Pokud se vám bude zdát, že u místního hřbitova chybí kostel, nezapomínejte, že jste v bývalém pohraničním pásmu. Vesnice měla v roce 1930 1 200 obyvatel, v roce 2011 jich tu žilo 62. Kostel komunisté zbourali v roce 1965 údajně proto, že jeho neutěšený stav ohrožoval děti na cestě do školy. Škola pochopitelně už také zanikla.

Pohledem na mapu zjistíte, že mezi Českými Žleby a pár kilometrů vzdálenou hranicí se každá druhá louka nějak jmenuje. Je to tím, že nejde o louky, ale o bývalé vesnice. Radvanovice, Horní Cazov, Dolní Cazov, Kamenná hlava… Všechny se ocitly v zakázaném pásmu a byly v 50. letech kompletně zbořeny. Pokud byste si chtěli o zdejším osídlení udělat přesnější představu, podívejte se na mapu leteckého snímkování z 50. let. Snímky této oblasti pocházejí konkrétně z roku 1949, tedy z doby, kdy se tudy proplétal Josef Hasil se svým živým kontrabandem.

Kamenná hlava

Mysleli jste si, že České Žleby jsou dost ponuré na to, abyste si udělali obrázek o životě v pohraničním pásmu? Omyl – to hlavní vás teprve čeká.

Zdejší nejpůsobivější pomník komunistické vlády se jmenuje Kamenná hlava. Narazíte na ni, když se ze Žlebů vydáte po Zlaté stezce dál k hranici. Hned na kraji Žlebů byly první „dráty“ a dobře patrná linie železné opony vás vpustí na území nikoho. Jenže až do druhé světové války to rozhodně liduprázdná země nebyla.

Osada Kamenná hlava měla 88 obyvatel a neuvěřitelně krásnou polohu na táhlých kopcích a svazích spadajících směrem k hranici. Jen hromady kamenů a podivné shluky stromů dnes označují jednotlivé domy a usedlosti. Okolní louky jsou oddělené dlouhými kamennými zídkami – snosy. Kameny zde po staletí vršili místní sedláci jednak proto, aby se jich zbavili, a také aby označili hranice pozemků. Tady už se král Šumavy cítil v bezpečí – dlouhé linie kamenných zídek táhnoucích se přes oba Cazovy až k hraničnímu Mechovému potoku mu nabízely ochranu.

Dva pomníčky

Přesto i zde číhala smrt. V říjnu 1948 Hasila dopadnou a zatknou. Dostane 9 let těžkého žaláře a deset let bez občanských práv. Z uhelného dolu v Horním Jiřetíně u Mostu se mu už v květnu 1949 podaří uprchnout a projít přes Plzeň na Šumavu a do Bavorska. Potkává se tam se svým bratrem Bohumilem a oba se přihlásí do služeb americké CIC. Vodí teď přes hranice oběma směry, v Čechách na Prachaticku, Strakonicku a Písecku zakládají síť spolupracovníků.

13. září 1950 se oba bratři vypravili do Čech mimo jiné proto, aby převedli Bohumilova ročního syna. Asi 400 metrů od hranice na ně čekal oddíl SNB. V divoké přestřelce byl Bohumil Hasil těžce zraněn a druhý den v Českých Žlebech zemřel. Josefovi se podařilo uniknout zpět do Bavorska.

Jste u cíle. Tady převaděčská stezka překračovala hranice. Na místě přestřelky najdete na kraji lesa pomníček, další pak můžete vidět na silnici mezi Českými Žleby a Soumarským mostem, kudy se můžete vrátit zpět. Pomník připomíná mladšího strážmistra SNB Rudouše Kočího, který zde byl 7. prosince 1949 zabit při střetu se skupinou Josefa Hasila.

Josef Hasil (narozen 8. února 1924) žil dlouhá léta na předměstí Chicaga. Zemřel 16. listopadu 2019. O jeho dobrodružném životě a životě na česko-německých hranicích v prvních letech komunistické vlády se dočtete například v knize Návrat Krále Šumavy od novináře a spisovatele Davida Jana Žáka.