Kdo byli Hitlerovi předskokani? Vysokoškolští studenti

Historie německého knih pálení

Když v Berlíně a dalších německých městech vzplály hranice s knihami, mnohému vzdělanému člověku vhrkly slzy do očí. Pálení vědomostí je pro chytrého totéž, jako pálení zrní pro hladového. V Německu má tento akt poněkud jiný historický nádech než u nás. Zatímco u nás je jezuita Koniáš pálící knihy brán jako kulturní barbar a ničitel, Němec Martin Luther se s pálením středověkých spisů a kanonického práva (zákoník katolické církve) bránil stejným způsobem proti církevnímu knižnímu žhářství. „Oni pálí moje knihy a já ty jejich,“ měl říct Luther, když on a jeho studenti přihazovali spisy na hranici v německém Wittenbergu.

Celá akce byla reakcí na bulu papeže Lva X., v níž roku 1520 papež vyhrožoval Lutherovi exkomunikací z důvodu sepsání „kacířských“ textů. Následně byla tato událost přehodnocena a potomkům předložena jako národní akt, nikoli jako náboženské církevní schisma. Luther se tak dostal na piedestal národního cítění nejen jako církevní reformátor, ale zejména jako Němec. A nacistická propaganda měla historický precedent.

Zmanipulovaní studenti

To, že mládí inklinuje k radikálním myšlenkám i radikálním řešením, je známo po staletí, a není náhodou, že jsou to právě studenti, kdo jdou „do akce“ často jako první. Sice někdy bezhlavě a s naivním nadšením, ale jde o věk, kdy se ještě věří ideálům. Bohužel, pokud tyto ideály předkládá Hitlerův hlavní ideolog, schyluje se k dějinnému průšvihu.

„Na památku Lutherova spálení buly zapálili studenti hranici z francouzských knih a knih spisovatelů, kteří odmítali dobové nacionalistické proudy. Právě v tomto historickém kontextu německé studentstvo na začátku dubna 1933 vyhlásilo akci proti neněmecké literatuře,“ píše Anders Rydell v knize Zloději knih. Byli to právě oni, kdo tvrdili, že se německá literatura musí „očistit“ a osvobodit od cizích vlivů, což znamená zbavit se autorů zejména židovského původu.

„Žid dokáže přemýšlet jen židovsky. Když píše německy, lže. Němec, který píše německy, ale zároveň smýšlí neněmecky, je zrádce,“ tvrdily studentské bojové výbory, které organizovaly sběr a pálení knih. Jejich agresivita stoupala s nově získávaným pocitem moci, který nacisté vehementně podporovali. „Dnes spisovatelé, zítra profesoři,“ hlásaly transparenty nad hlavami studentů, což rozhodně nepřispívalo k uklidnění atmosféry.

Nová literatura

Součástí tažení proti německému intelektu a kritickému myšlení bylo poskytnout německému lidu novou literaturu. „Ve 30. letech vycházelo každoročně přes 20 000 nových titulů. Knihy, které ministerstvo propagandy považovalo za „osvětové“, se chrlily ve velkých nákladech, sponzorovaných státem. Knihy, které měly dříve omezený okruh čtenářů, se najednou vydávaly masově. Jen v roce 1933 bylo vytištěno 850 000 kusů titulu Mein Kampf Adolfa Hitlera. Při prvním vydání v roce 1925 se přitom prodalo 9000 exemplářů. Největším odběratelem Hitlerových knih byl německý stát, který skoupil přes šest milionů výtisků. Nacistické nakladatelství Franz Eher, které kromě Mein Kampf vydalo Der Mythus des 20. Jahrhunderts (Mýtus 20. století) Alfreda Rosenberga, se postupně stalo jedním z nejúspěšnějších stranických podniků,“ píše Anders Rydell ve své knize. Studenti spolu s nacisty a komunisty vykrádali knihovny, aby měli co demonstrativně spálit. Mimo jiné lačnili po dílech Freuda i Einsteina, kteří měli šířit „židovskou vědu“.

Akce v sexuologickém ústavu

Nejznámější útok se odehrál jen pár dní před pálením knih. „Stovka studentů napadla Institut für Sexualwissenschaft (Sexuologický ústav), který sídlil v berlínské čtvrti Tiergarten. Tento ústav založili lékaři Magnus Hirschfeld a Arthur Kronfeld. Byl průkopnickým zařízením v oblasti výzkumu sexuality a usiloval o posílení práv žen, homosexuálů a transsexuálů. Studenti v budově řádili tři hodiny, polévali koberce barvou, rozbíjeli okna, čmárali po zdech, ničili obrazy, porcelán a další vybavení. Poté zabavili knihy, archiv a velkou sbírku fotografií, a dokonce i bustu zakladatele Magnuse Hirschfelda,“ odkazuje Rydell na knihu Rebeccy Knuth: Libricide. The Regime-Sponsored Destruction of Books and Libraries in the Twentieth Century. To, co se dělo s knihami, nakonec Hitler začal praktikovat s lidmi.

Je snadné odsoudit mladé lidi jako nezkušené radikály, kteří propadli kouzlu goebbelsovské propagandy. Část z nich se ukájela pocitem „politické seberealizace“, část se přidala ze strachu z vyobcování a možných postihů. Byť ne každý Němec byl nacista, tak ti, kdož stáli na opačném konci myšlenkového spektra se v zájmu zachování života či svobody drželi raději stranou. Ve zjitřené atmosféře docházelo k napadání politických i myšlenkových oponentů (nemluvě o tom, že jste mohli mít v příbuzenstvu část židovské krve) a nikdo nevěděl, zdali na základě udání nestane před soudem. Hranice vzplály a na místo vědění se dralo násilí. A studenti… byli u toho. Nikdo tehdy netušil, kolik udělá Hitler chyb, které ho nakonec stály válku.

Text: Topi Pigula