Utajený případ Johanna Dicka: Střelba za česko-německou hranicí skončila tragicky

Československá média ráda psala o tom, jak čestní strážci hranic znemožnili opuštění republiky tomu či onomu. Cílem bylo udržovat strach, vzbudit dojem, že podobný pokus musí skončit neúspěchem, a odradit tak další případné emigranty. Případ Johanna Dicka se však do novin nedostal. Mimo jiné proto, že se nepokusil opustit republiku – naopak byl v té své, německé, zastřelen československými pohraničníky několik stovek metrů od hranice. Nejednalo se o žádnou „zbloudilou kulku“ ze samopalu. Naopak. Šestice československých pohraničníků pronikla na německé území, čímž porušila mezinárodní právo, načež došlo ke střelbě a únosu těla kvůli zahlazení stop. Johann Dick byl totiž zastřelen omylem.

Z Polska přes Československo do Německa

Jmenovali se Marek Majko a Andrzej Gwizdoň, pocházeli z Polska a jako mnoho jiných i oni se rozhodli ilegálně opustit zemi a vydat se na cestu, která měla končit svobodou. Dne 16. září 1986 přešli československo‑polské hranice u obce Świeradów-Zdroj v Krkonoších. Tamní hranice nebyla příliš pečlivě hlídaná, přece jen šlo o dva spřátelené socialistické státy. Po trase Liberec – Praha – Plzeň se dostali až do Plané, kde dál pokračovali podle kompasu směrem k Německu. Když 18. září narazili na signální stěnu, už nebylo cesty zpět. Strhli vodiče ostnatých drátů, rozsypali pepř, který měl vyřadit ze hry psy.

Stržení drátů vyvolalo poplach, což znamenalo vyslání 2 týmů pohraničníků do akce. Jedni jeli zkontrolovat důvod poplachu (stále byla možnost, že ho vyvolala divoká zvěř) a druhý tým jel pokrýt prostor mezi plotem a skutečnou hranicí. Nabito měli pohraničníci ostrými. Marek Majko prošel, Andrzej Gwizdoň byl zatčen. Tady by příběh mohl skončit. Jenže neskončil.

Zastřelen kulkou do zad

Do hry se vložila další skupina pohraničníků, která rozvinula pátrací rojnici v bezprostřední blízkosti státní hranice, což sice nebylo nezákonné, ale bylo to v rozporu s vnitřními předpisy Pohraniční stráže. Terén tady byl velmi nepřehledný, výhled a orientaci v terénu ztěžovaly padlé stromy, které les „zdobily“ jako památka na kalamitní vichřici.

„Četař Stanislav Jirásek zahlédl na vzdálenost 80 metrů neznámého muže oblečeného ve světlém oblečení a bílé čepici, kterého před malou chvilkou zpozoroval z traktoru Smolnický (František Smolnický byl další ze zasahujících pohraničníků, pozn. autora). Protože se pohraničník domníval, že jde o jednu z hledaných osob, které přešly signální stěnu v úseku vedlejší roty, reagoval rychle – vyzval ji, aby se zastavila, a když se dala na útěk směrem do německého vnitrozemí, vystřelil dva varovné výstřely. Tím upoutal pozornost i ostatních sedmi členů hlídky, kteří zahájili pronásledování domnělého narušitele. Následovaly varovné výstřely do vzduchu a vzápětí mířená střelba v krátkých dávkách na prchajícího. Pronásledování ani střelby po osobě se neúčastnil Jirásek, kterého po vystřelení varovných výstřelů postihla nervová slabost, další z pohraničníků voj. Antonín Nohýnek se snažil prchajícímu nadběhnout. Jeden z pronásledovatelů, Pavel Čada, uvádí, že po osobě vystřelil 20 nábojů, celkem pohraničníci vystříleli na osobu 84 nábojů (včetně varovných výstřelů). Neznámý muž se snažil zachránit mezi nízkými smrčky a dále v německém vnitrozemí, ale jedna ze střel ho po krátkém pronásledování zasáhla do zad, muž upadl, zvedl se a opět se pokusil o útěk, urazil několik klikatých kroků, poté upadl čelem k zemi do vysoké trávy, zůstal ležet a chroptěl. V ten moment pohraničníci ukončili palbu a doběhli k ležícímu,“ píše Martin Pulec v materiálech Ústavu pro studium totalitních režimů.

Únos zraněného

Následně se ukázalo, že pohraničníci cíleně stříleli po člověku, který se legálně pohyboval na území Německa. Střelba na území cizího státu a ještě po cizím státním příslušníkovi, který je „na svém“, je samozřejmě nepřípustná a jedná se o hrubé porušení mezinárodního práva. Kulka, která do těla pronikla zády a vyšla břichem, poničila vnitřní orgány. Na místě by bylo okamžitě zavolat lékařskou pomoc, jenže tím by se prozradila fatální chyba. Místo toho se pohraničníci po provizorním ošetření rozhodli dopravit zraněného, v té chvíli už umírajícího na československé území, čímž ho nejen de facto, ale přímo de iure unesli.

Koroner by řekl, že „zranění nebyla slučitelná se životem“ a postřelený muž při převozu do nemocnice zemřel. Následná prohlídka jeho věcí ukázala, že nešlo o Poláka Marka Majka, ale Němce Johanna Dicka. Následoval návrat pohraničníků na německé území s cílem zahladit stopy, což se zdaleka nepovedlo –⁠ na místě například zůstaly vystřílené nábojnice.

Smutnou ironií osudu je, že Johann Dick sloužil jako voják jednotky Bundeswehru, takže českoslovenští vojáci vlastně zastřelili „nepřátelského“ vojáka (němečtí vojáci byli spolu s americkými jako nepřátelé označováni naprosto běžně), který doplatil na svou velkou vášeň – turistiku. Byl to otec tří dětí a jeho největším prohřeškem bylo, že se zřejmě pohyboval v bezprostřední blízkosti hraniční čáry. Německé šetření tvrdí, že byl podle biologických stop 200 metrů od hraniční čáry, českoslovenští pohraničníci pochopitelně tvrdili, že byl na naší straně hranice. Nalezené nábojnice ve stromech uvíznuté projektily však nade vší pochybnost potvrdily, že se střílelo na německé straně hranice směrem do německého vnitrozemí. Dokonce byly nalezeny i zbytky obvazu, kterým se pohraničníci snažili poskytnout první pomoc, a jeden ztracený zásobník do československé zbraně. Mimochodem, a to celou situaci jen dokresluje, z věcí zastřeleného se ztratilo 50 marek.

Manželce Johanna Dicka nakonec československé úřady potvrdily, že její muž zemřel po zásahu československých pohraničníků. Dali jí odškodné ve výši 100 000 marek, nepřiznaly však pronásledování a aktivní střelbu na německém území.