Jak se vyvíjelo lidské soukromí? Rozhodně nebylo standardem – a jen tak nebude

Dnes si bez něj nedokážeme představit život, ale nejspíš vás překvapí, že osobní soukromí je „vynálezem“ starým pouze zhruba 150 let. Většinu historie totiž lidé museli řešit palčivější problémy a omezení osobního prostoru mělo i množství výhod. Pojďme se přehledně podívat na nejdůležitější milníky ve vývoji soukromí, díky čemuž si možná budeme skutečně vážit toho, co máme…

Soukromí jako luxus

V kmenových společnostech, jež se datují do doby až 200 000 let před naším letopočtem, nebylo zvykem, že by rodiny žily ve větším počtu místností. Rodiče i děti spali na jednom místě, a tak třeba sex před zraky ratolestí nebyl žádnou výjimkou. Přesto se zřejmě instinktivně jednalo o něco trochu nepříjemného, jelikož rodiče podle všeho preferovali sexuální styk venku, tedy mimo domov. Bezpečí však bylo rozhodně prioritou, a tak když příroda nenabídla ideální podmínky, děti se holt s dospěláckými hrátkami musely smířit.

Spor mezi potřebou soukromí a společenskou nutností přetrvával i v antickém Řecku a Římu. Vyspělejší architektura však umožňovala stavět domy, do nichž z ulice nebylo vidět, a v městských státech navíc bývaly i větší možnosti ohledně místností. Místa jako veřejné lázně však cudností a stydlivostí příliš neoplývala, takže tam se šlo dobrovolnému nedostatku soukromí bez okolků oddávat.

Rané křesťanství určovalo i podobu společnosti ve středověku, což se projevilo třeba v dobrovolných odchodech mnichů do izolace, kde mohli nerušeně bojovat s vnitřními démony (o nejzajímavějších z nich, svatém Antonínovi, jsme nedávno psali také). Samota se tak stala doporučenou technikou k dosahování vnitřního klidu. Toto myšlení přetrvalo i do pozdějších fází středověku, jen už nebylo tak časté kontemplovat kdesi v poušti a plně postačilo domácí pokání. A samotu vyšších vrstev umocnil i vynález knihtisku, kdy rázem bylo mnohem dostupnější oddávat se vzdělávání v soukromí.

Revoluční obrat?

Až kolem 15.–16. století začala architektura preferovat větší množství malých místností, do té doby byla tradicí velká hala, v níž lidé spali kolem ohně – aby na sebe vzájemně viděli při večerním povídání. Samozřejmě o soukromí v takové situaci nemohla být řeč, což ještě umocňovaly postele, jež byly často nejdražším kusem nábytku, který rodina vlastnila. V jedné velké posteli tak leckdy spali rodiče i děti, v případě návštěvy navíc i hosté.

V 18. století se dominantní silou ve vyžadování soukromí staly pomalu se rodící Spojené státy americké, kde už v roce 1710 začal platit zákon zakazující listonošům probírat se osobní poštou ostatních lidí. A na konci století se budoucí prezident John Adams odmítl veřejně zpovídat ze svých majetků, čímž začala vznikat další norma. V následujícím století se v důsledku průmyslové revoluce začaly objevovat i názory, že každý pracující člověk má právo na soukromí ve svém zdravém domově. To samozřejmě mělo platit i pro nižší vrstvy, avšak třeba v chudších oblastech Evropy měla realita do ideálu daleko i v prvních dekádách 20. století.

Obavy z budoucnosti

Rozvoj technologií v 19. a 20. století samozřejmě přinesl mnoho obav o soukromí. Telegraf, později telefon, pošta, reklamy – každý posun v komunikaci skýtal i problémy, avšak cena, dostupnost či snadnost používání dané služby vždy měly vyšší prioritu. Telefonní linky na začátku 20. století byly zpočátku sdíleny napříč mnoha lidmi, a tak se o intimních pikantnostech bleskově dověděl každý, kdo jen trochu chtěl. Zhruba od poloviny 20. století se situace začala vyvíjet směrem, který dnes už zcela chápeme – soukromí je pro nás projevem svobody a tolik žádané individuality. Zatímco během americké občanské války (1861–1865) prezident Lincoln nechal odposlouchávat telegrafní linky a nikomu to nepřišlo nepatřičné, o století později byla mnohem subtilnější špionáž politických oponentů prohlášena za největší politický průšvih amerických dějin a následná aféra Watergate stála prezidenta Nixona křeslo.

Přestože tedy tyto trendy posledních století směřovaly k rostoucímu soukromí, agresivním marketingem se nás podařilo přesvědčit, abychom rádi spoustu osobních dat odevzdávali velkým firmám prostřednictvím našich smartphonů a počítačů. Avšak z historického pohledu se o zas tak zásadní změnu nejedná – přece jen lidstvo většinu svých dějin nedbalo na soukromí jako na kdovíjak důležitou prioritu. Historie se tedy zase jednou opakuje…

Text: MS