Jak by mohl vypadat svět, kdyby Alexandr Veliký nezemřel mladý

Alexandr Veliký dobyl celý tehdejší jemu známý svět – zemřel však předčasně během svého tažení do Indie. Dědice ani nástupce po sobě nezanechal. Jeho říše se tak promptně rozpadla na řadu znesvářených regionů. Co kdyby tomu ale bylo jinak a Alexandr měl čas dožít se vysokého stáří? Nezměnilo by se toho možná tak moc, jak asi hádáte – ale svět by přesto mohl být o něco stabilnějším místem.

Alexandr jako císař

Jako první se jeví nejpravděpodobnější možnost, že by se ve skutečnosti nestalo nic moc odlišného. Alexandr by zřejmě dokončil tažení Indií, dobýt Čínu by však zřejmě bylo nad jeho možnosti. Je také nepravděpodobné, že by se rozhodl dobýt zbytek Evropy – ta tehdy platila za daleko méně významnější kus hlíny, než byla podmaněná impéria Blízkého a Středního východu.

Nejspíše by se tak od jistého věku věnoval další konsolidaci dobytého území, snad by jej rozšiřoval jenom regionálními výboji o méně významné oblasti. Alexandr byl výborný vojevůdce a uměl si charismatem podržet loajalitu – jako vladař však příliš efektivní nebyl. S trochou nadsázky jej lze přirovnat k Daenerys ze Hry o trůny.

Zdá se tak být pravděpodobné, že jeho říši by i po pozdější smrti Alexandra čekal stejný osud jako ve „skutečné“ historii – válka mezi místními držiteli území a rozpad. Myslí si to například historik Philip Freeman z Luther College v Decorah, autor jednoho z moderních Alexandrových životopisů.

Co kdyby se však Alexandr měl čas poučit? Na stará kolena by hypoteticky vybudoval vlastní rod a aktivně se zaměřil na kontinuitu následovnictví? Pak by samozřejmě historie světa byla zřejmě značně odlišná. Především by těžiště civilizace zůstalo ležet zejména ve východním Středomoří a na Blízkém východě, popřípadě se přesunulo do Evropy mnohem později.

Na rozdíl od pozdějšího Římského impéria preferoval Alexandr území ležící dále od našeho kontinentu – silnější Blízký východ by pak mohl o víc než milénium později lépe vzdorovat i mongolské invazi, a naopak by častěji přišel do kontaktu s Čínou. Na co by naopak došlo skoro jistě, by byl rozvoj monoteistických náboženství. Ve výsledku by se nemusela jmenovat "křesťanství" nebo "islám", přechod z polyteismu na monoteismus se však zdá být přirozenou evolucí v rámci evoluce víry. Sám Alexandr ostatně podle některých tezí přispěl rozšíření ideje spasitele, která později formovala obě dnes dominantní světová náboženství.

Na západ!

Evropa by přesto po čase mohla získat jistou převahu. Populační nárůst daný mírným pásem by znamenal, že i Alexandrovo impérium by po čase začalo čelit tlaku ze západu. Absence výraznějších přírodních bariér (pohoří, moří) by zvyšovala riziko úspěšné invaze na území Alexandrových potomků – to naopak Číně nebo západu Evropy do takové míry nehrozí. Koneckonců, Alexandr nedobyl nová území „relativně snadno“ pro nic za nic. Je proto velmi nepravděpodobné, že by Alexandrova říše v nějaké formě přežila až do moderní éry. Přesto by mohla výrazně formovat odlišnou podobu světa – nikoliv nepodobně jako Římská říše.

Zřejmě nejzajímavější je proto velmi spekulativní možnost, že by Alexandr po Indii mohl zaměřit svou pozornost na západ od Makedonie. V době Alexandrovy smrti zbývalo do první Punské války více než století – Řím se začínal stávat impériem až mnohem později. Ve 4. století naopak zápasil s keltskou invazí na italský poloostrov a vlastní snahou o jeho sjednocení.

Do karet Říma hrála skutečnost, že by v případě Alexandrovy invaze mohlo jeho nápor sjednocení Itálie naopak urychlit. Stejně tak je dosažení Itálie po zemi z území Makedonie komplikované. Při dostatečně velkém zaměření Alexandra na podobnou kampaň by však bylo prakticky jisté, že Řím v této éře nebyl schopný vzdorovat.

Jak již ale padlo, Alexandr neměl mnoho důvodů pro podobnou kampaň. Řím byl v jeho éře pro helénský svět asi tak významný jako Uganda pro dnešní státy G20. Reálnější možnost tedy je, že by Alexandr západní výboje spíše ignoroval. Pokud by se jim věnoval do konce (delšího) života, neměl by zase vícero prostředků pro vybudování svého následovnictví. Právě Řím by tak po staletích mohl vytvořit evropský protipól hypotetického Alexandrova impéria. Postupné výboje tohoto alternativního Říma na východ by pak byly cosi jako reverzní muslimská invaze do Byzantské říše – střetnutí mladé, agresivní říše se starým kolosem.

Tak či onak, Alexandr svým rozšířením helénské civilizace historii výrazně pozměnil. Kdyby však nebylo jeho předčasné smrti, jeho impakt na dějiny mohl být mnohem vyšší. Křišťálovou kouli samozřejmě nemá nikdo, výše uvedené jsou tedy jen spekulace – historie má však tendenci se opakovat nikoliv kvůli absenci představivosti, ale pro následování vyšlapaných cestiček.

Nějakou formu „křesťanství“ a proti němu stojícího „islámu“, stejně jako postupně sílící Evropu kladoucí důraz na zámořské výboje, by tedy postupně zřejmě vybudovali i obyvatelé této alternativní historie. Na rozdíl od nás by však Blízký východ včetně Persie mohl nerušeně růst po mnohem delší dobu. S trochou optimismu by to znamenalo jak jeho vyšší moc a sílu, tak vyšší stabilitu. Dlouhodobá dominance Říma a Evropy by pak byla daleko méně jistá.

Text: Ladislav Loukota