Havárie v podniku MESIT se tajila až do pádu komunismu. Kvůli nekvalitnímu cementu zemřelo 18 lidí

Římské viadukty přečkají tisíciletí, současné stavby hrozí pádem po několika desítkách let. Jakkoliv toto tvrzení může znít nadsazeně a dramaticky, tak není ani nadsazené, ani dramatické. Cement je římským vynálezem a římské stavby, Koloseem počínaje a akvadukty konče, lze skutečně vidět ve velmi zachovalém stavu. Zato téměř tři tisíce mostů v ČR jsou v havarijním stavu. A havarijní stav může zabíjet.

Nikdo za nic nemůže

Dejme vedle sebe fakta, která ilustrují tehdejší dobu, tedy rok 1984. Zřícení stropu výrobní haly v Uherském Hradišti mělo za následek 18 vyhaslých životů (17 na místě a 1 v nemocnici) a 43 zraněných. Podle znalců nikdo za nic nemohl, nehoda měla zůstat utajená. Pojďme si ale situaci rozebrat bod po bodu.

Zřícení haly

Byl pátek 23. listopadu 1984. Lidé se těšili na víkend a nikdo nečekal žádnou dramatickou událost. Těsně před třetí hodinou odpolední se však Mařaticemi ozval mohutný rachot a budovy podniku MESIT, který dodával měřicí a signalizační techniku vojenským letounům, zahalil mrak dýmu. Zřítil se strop haly a v troskách uvěznil desítky lidí, přičemž bylo od prvních okamžiků jasné, že havárie nezůstane bez obětí na životech. Otázkou jen bylo, kolik jich bude.

Na místo okamžitě vyrazily záchranné sbory, a to včetně Báňské záchranné služby. Samotné zřícení na sebe upozornilo několik hodin předtím praskáním konstrukce. Nikoho ale nenapadlo, co bude následovat. Jaroslav Němec, jeden z přímých účastníků, popisoval, jak kolem sloupů odpadával beton. „Bylo to, jako když to oklepáváte sbíječkou.“ Jak se ukázalo, příčinou havárie byl právě nekvalitní beton.

Hlinitanový beton

Hlinitanový beton byl patentován ve Francii roku 1908 společností Lafarge. Jeho výhodou byla cena, rychlá stabilita (tvrdnutí), možnost rychlé betonáže i odbednění a v neposlední řadě i odolnost vůči siřičitanům. Nevýhodou byla naopak malá stabilita v čase, a jak se později zjistilo, i narušování železných prvků v železobetonu. Není divu, že je dnes použití tohoto typu betonu v nosných konstrukcích zakázáno.

I přesto, že musel budovu podniku MESIT někdo postavit a stavební dokumentaci někdo schválit, nenašel se viník. Důvod je jednoduchý. Byť se jednalo o skutečně velké neštěstí, označení viníků by hodilo špatné světlo na výdobytky socialistické společnosti. Později byl zbytek budovy, kterému lidé oprávněně nedůvěřovali, zlikvidován.

Utajení

Předpokládat, že se utají neštěstí takového rozsahu, vypadá naivně. Sice tehdy nebyly mobily ani e-maily, ale lidé, kteří byli pohřbeni v ruinách, samozřejmě měli příbuzné, kteří chtěli vědět, co se stalo. Informační bariéry se nicméně podařilo překonat až po pádu komunistického režimu. Teprve v roce 1991 vyšel první popis události v časopise Požáry.

Hlavní zpravodajská relace informovala 23. listopadu 1984 o narozeninách Klementa Gottwalda a o vichřici, o které „vyťukávaly dálnopisy zprávy“, ale o zřícené budově a havárii ani slovo (něco podobného Československo mimochodem zažilo o dva roky později při výbuchu v černobylské elektrárně). Média dostala jasný příkaz o situaci neinformovat. Ve hře mohl být fakt, že MESIT pracoval pro vojenské letouny, což znamenalo jistou míru každodenního utajení. Na druhou stranu je havárie tohoto rozsahu přece jen výjimečnou událostí.

Životy lidem pracujícím v mařatickém závodě nikdo nevrátí, ale možná, že se díky němu i další životy zachránily. Důsledky smrtící havárie byly mimo jiné znatelné i v Brně a Mariánských lázních. V Brně byl zbořen obchodní a nájemní dům JEPA a v Mariánských lázních palác Baťa. Oba z důvodu použití hlinitanového betonu.

Ačkoliv za zřícení stropu v podniku MESIT nebyl nikdo odsouzen, vrchní projektant, jehož jméno není zmíněno, neunesl tíhu situace a spáchal sebevraždu. Stal se tak vlastně devatenáctou, nikde neuváděnou obětí.