George Washington a pokus o jeho oživení

Jenom máloco má v lidské historii tak dlouhou tradici jako honba za nesmrtelností. Občas by se mohlo zdát, že boj s nevyhnutelným se v historii ponejvíce dotýkal spíše méně známých postav dějin, ne vždy to však byla pravda. Jistý americký lékař se tak skoro pokusil oživit i prvního amerického prezidenta George Washingtona! Jaké k tomu měl nástroje?

Smrt prezidenta Washingtona

William Thornton je historií pamatován zejména jako architekt amerického Capitolu ve Washingtonu, D.C., jeho hlavní profesí však byla medicína – alespoň tak, jak tento obor definoval konec 18. století. Osud tomu chtěl, že Thornton svou vizi na naplnění nesmrtelnosti málem aplikoval na nejslavnějším tehdejším Američanovi.

Psal se prosinec 1799, nové opulentní století bylo na spadnutí a postarší George Washington, toho času již dávno mimo úřad, si vyrazil na projížďku zimním deštíkem. Během několika hodin se to ukázalo být jako nešťastné rozhodnutí, Washingtona začalo bolet v krku a dostal horečky. Ve věku, který neznal antibiotika nebo komplexní lékařské přístroje, šlo vzhledem k jeho stáří o závažný problém. Washington se nejprve sám léčil kombinací octa, melasy a másla, to však překvapivě nepomáhalo, a poté, co už nedovedl medicínu kvůli oteklému krku polykat, přivolán byl jeho asistent, který mu pustil žilou. Když ani to nepomohlo, povoláni byli postupně tři lékaři, jejich recept byl značně povědomý – vedle prostředků na dávení i oni nebohému Washingtonovi znovu pouštěli žilou, až jej zbavili víc jak dvou litrů krve. Jenom dva dny po své projížďce nakonec George Washinton pronesl svá poslední slova o tom, že "umírá tvrdě, ale nebojí se odejít", a naposledy vydechl. Stalo se tak na 14. prosince 1799.

Jak oživit mrtvolu

Washington však nebyl pohřben ihned. V souladu s fobiemi své doby se obával, že by mohl být pohřben zaživa, a tak bylo jeho tělo na tři dny uloženo do chladných prostor, kde měl být pozorován pro případ, že by se "ještě zmátořil". První den jeho posledního odpočinku dorazil k jeho domu rodinný přítel William Thornton, který pozůstalým navrhl nečekanou věc – prvního prezidenta oživit!

Prvním krokem bylo Washingtona z chladného prostředí vrátit do tepla krbu a třít jeho tělo teplými přikrývkami. Druhý krok byl o něco šílenější – Thornton chtěl Washingtonovi provést tracheotomii a napumpovat mu plíce čerstvým vzduchem. Krokem posledním pak měla být infuze jehněčí krve, která byla tehdy nahlížena jako zázračný preparát s omlazujícím účinkem, a dokázat tak nemožnou možnost nesmrtelnosti.

Honba za nesmrtelností

Washingtonova rodina nakonec Thorntonovi jeho přání nedopřála, a tak byl George Washington nakonec pohřben dle původního plánu. Důvodem pozůstalých byla prozaická nechuť experimentovat na tělu jejich blízkého – i pokud by však na pokus došlo, jeho výsledky by nebyly zrovna povzbudivé. Již sama krevní transfúze tehdy platila za žhavý výstřelek medicíny, který se podařilo vypilovat do praktické fáze až o víc jak o století později, kdy byly objeveny krevní skupiny. Netřeba dodávat, že jehněčí krev by tedy stav nebožtíka nejenže nezlepšila, ale v případě zdravého pacienta by mohla být přímo fatální.

Washington však není jediným slavným panovníkem, který se proslavil příběhem o nesmrtelnosti. Zřejmě největší ironický prim patří prvnímu čínskému císaři Čchin Š’-chuang-ti, kterému v roce 210 před naším letopočtem nabídla skupina lékařů jako preparát věčného života rtuť. Není nejspíše třeba valných lékařských vědomostí pro připomenutí, že rtuť je toxická již v poměrně malém množství, Čchin Š’-chuang-ti tak při honbě za věčným životem na následky otravy rtutí pravděpodobně také zemřel...

Uvidíme, nakolik budou mít s prodloužením života více úspěchu moderní vědci jako George M. Church, zakladatel syntetické biologie. Church, cenami ověnčený vědec, se v posledních letech nechává slyšet, že skrze manipulaci s DNA jsme pár let od pokusného radikálního prodloužení života nejprve pokusných zvířat a poté i lidí. Tzv. biologickou nesmrtelnost ostatně z přírody objektivně vzato známe – případy organismů, které se dovedou tak dobře regenerovat, že je zabíjejí jenom jejich přirození predátoři, hlad či zranění, dávají jistou naději, že supermoderní postupy by mohly vyplnit sny Čchin Š’-chuang-ti i Williama Thorntona.

Sáhodlouhá série příkladů z podobných pokusů v minulosti ale zase připomíná, že jenom máloco umí tak často zklamat, jako přípravek kurýrující smrt.

Text: Ladislav Loukota