Levé ucho též ohluchlo. Geniálního českého skladatele nezastavila ani zákeřná nemoc, narodil se před 200 lety

„Bůhví, jaké to podivné kouzlo je ve Smetanově hudbě! Slzy vyhrknou člověku při místech něžných, a při jiných vstaneš ze sedadla svého a ani nevíš, že jsi již vstal...“, tak psal o skladateli jeho současník Jan Neruda v roce 1868. Smetanova hudba provází důležité, vypjaté či slavnostní chvíle v životě státu. Má vlast zazněla mimo jiné například v červnu 1990 na Staroměstském náměstí pod taktovkou Rafaela Kubelíka na koncertě vzájemného porozumění.

Jeho dílo lze stylově zařadit do novoromantismu. V mládí přišel do styku s klasicistní i raně romantickou hudbou (Gluck, Mozart, Beethoven), později jej ovlivnili například Schumann, Chopin nebo Berlioz. Ze soudobých hudebních proudů měl nepochybně nejblíže k novoněmecké škole kolem Liszta a Wagnera. Prvořadý význam v rámci Smetanova díla má jeho tvorba operní. Souborem svých osmi dokončených oper (a jednoho zlomku), vzniklým v letech 1862–1884, usiloval o položení základu českého operního repertoáru.

Smetana je tradičně označován za zakladatele české národní hudby. Sám o sobě ostatně na sklonku života prohlásil: „Jsemť dle záslůh mých a dle mého snažení skladatelem českým a stvořitelem českého slohu v dramatickém a ve symfonickém oddílu hudby – výhradně české!“

Čtěte také: Skupina Prima sází budoucnost na oblíbeném místě Bedřicha Smetany

Podle muzikologa Johna Tyrrella je Smetana nepochybně zakladatelem české (tedy českojazyčné) opery, ale i v oboru symfonickém a komorním vytvořil originální osobní hudební styl, který česká veřejnost brzy ztotožnila s národním stylem jako takovým. Podle muzikologa Christophera Petera Storcka je Smetanovo dílo – zejména nejznámější Prodaná nevěsta, Libuše a Má vlast – dobově žádanou „symbiózou umění a národního hnutí“, neboť spojuje vysokou uměleckou hodnotu s intenzivním vyjádřením národního obsahu. Ve světovém kontextu ale Smetana podle odborníků nikdy nedosáhl postavení přiznávaného Dvořákovi a Janáčkovi.

Náročné začátky

Litomyšlský rodák Smetana přišel na svět 2. března 1824 v rodině zámeckého sládka, amatérského muzikanta, jako první syn po mnoha dcerách. Od čtyř let se učil na housle, poté i na klavír. Pro hudbu zanedbával svá studia, vystupoval jako zručný klavírista a houslista a skládal. Známou Louisinu polku, inspirovanou první láskou, Smetana zkomponoval v 16 letech. V roce 1843 se pak vydal do Prahy, kde u Josefa Proksche studoval teorii a kompozici.

Aktivně se zúčastnil revolučního dění v roce 1848 a jako vlastenec patřil ke generaci umělců Národního divadla (ND), která pracovala ve prospěch českého národního umění. Smetana dlouho působil jako učitel hudby, a od roku 1849 vedl vlastní hudební ústav. Pomáhala mu v něm i jeho žena Kateřina, která byla sama výbornou pianistkou. Spolu pak měli čtyři dcery, z nichž však tři záhy zemřely. Zůstala mu Žofie, u níž pak v Jabkenicích prožil závěr života.

Pro Smetanovo umělecké zrání měl velký význam téměř pětiletý pobyt ve švédském Göteborgu, kam se uchýlil v roce 1856 i kvůli neúnosným poměrům v Praze. Prožil si zde ale i rodinnou krizi, když mu zemřela žena. Záhy se však oženil podruhé s Bettinou, která byla o 16 let mladší. Také s ní měl dcery - Zdeňku a Boženu. Po návratu do Prahy se Smetana snažil budovat novou existenci. Byl mimo jiné sbormistrem Hlaholu a spoluzakladatelem Umělecké besedy.

Skladatel opustil snahy uplatnit se na scéně jako klavírní virtuos a soustředil se na kompozici. Těžiště své tvorby přesouval k tvorbě vokální, orchestrální a operní. Prosazoval se ale těžko. Až úspěch Braniborů v Čechách a především dodnes nejhranější Prodané nevěsty, v níž vytvořil zcela nový typ komické opery, pomohl Smetanovi v roce 1866 konečně do Prozatímního divadla na místo prvního kapelníka. Jako dirigent i skladatel prosazoval kvalitní repertoár.

V té době také složil trojici oper - Dalibora, při premiéře odmítaného jako „wagneriánská cizota“, Libuši, jež se dočkala premiéry až při otevření Národního divadla v roce 1881, a Dvě vdovy. Smetana svými osmi operami (dále Hubička, Tajemství a Čertova stěna), oceňovanými pro kompoziční mistrovství, zaznamenal převrat v tehdejší tuzemské tvorbě. Považoval operu za hudební drama, samostatně skladatelem vytvořené, což svým dílem plně dokázal.

Zákeřná nemoc

Spory o řízení opery i neustálé snahy o odchod Smetany z divadla rozhodla až skladatelova nemoc, po které se místa uměleckého ředitele zpěvohry vzdal sám. V září 1874 totiž ohluchl na pravé ucho, krátce poté i na druhé. Ve svém kalendáři si 20. října 1874 stručně poznamenal: „Levé ucho též ohluchlo." Až do roku 1877 to podle některých zdrojů nebyla hluchota absolutní. Podobně jako ohluchlému Beethovenovi se i Smetanovi zachovala jeho sluchová paměť i zvuková představivost, takže mohl dál tvořit na geniální úrovni. V samotě jabkenické myslivny vytvořil v posledních deseti letech života vrcholné skladby, kterými se stal také předním hudebníkem evropským a světovým.

Vedle mnoha dalších se jedná například o klavírní cykly Sny a České tance či o smyčcový kvartet Z mého života. Rozsahem a vzájemnou vnitřní vazbou ojedinělý ve světové hudební literatuře je pak cyklus symfonických básní s názvem Má vlast. Jeho šest částí se pojí do dvojic: Vyšehrad - Vltava, Šárka - Z českých luhů a hájů a Tábor - Blaník. Dílo, které každoročně v den Smetanova úmrtí otevírá festival Pražské jaro, mělo soubornou premiéru v roce 1882.

Skladatel, který české hudbě otevřel prostor pro novodobé hudební směry, dožil v pražském ústavu pro duševně choré. Osudným se mu staly zhoubné účinky syfilis, zemřel 12. května 1884 ve věku 60 let.

Smetanovu osobnost reflektovaly i jiné obory umění. Sochařské a malířské portréty Bedřicha Smetany vytvořili například Josef Václav Myslbek, Jan Štursa, Josef Wagner, Max Švabinský, ze spisovatelů inspiroval například Jaroslava Vrchlického, Josefa Svatopluka Machara nebo Vítězslava Nezvala. Těžké poslední chvíle skladatelova života popsal Antonín Sova v básni Smetanovo kvarteto „Z mého života“. Smyčcový kvartet e moll posloužil jako název pro stejnojmenný životopisný film Z mého života z roku 1955 režiséra Václava Kršky s Karlem Högerem v hlavní roli. Smetanovo jméno nesou po celé republice četná muzea, památníky i instituce.

Zdroj: ČTK, Národní divadlo

Mohli jste minout: Co vše ví Tchajwanci o Česku? Nejen Smetana, pivo a náměstí plné trdelníků