Člověk moudrý jako ekologický faktor. Vlastně jako ničitel

Tento příspěvek není o člověku, který má k dispozici střelné zbraně, stroje, které mění krajinu ve velkém a umí rozbít atom. Naopak o člověku, který dostal druhé jméno moudrý a měl k dispozici jen oštěpy a zbraně doby kamenné. A přesto dokázal vyhubit tvory mnohem zdatnější, než byl on sám.

Diprotodon v Austrálii

Diprotodon byl největší dosud známý vačnatec, který obýval Austrálii a zmizel někdy před 40 000 lety. Fylogeneticky byl sice příbuzný vombatům, nicméně velikostí a způsobem života připomínal spíše hrochy nebo nosorožce. Samci dorůstající do dvou metrů a dosahující váhy až tří tun museli být vůči člověku monstrózní tvorové. To člověku ale nezabránilo, aby diprotodony spolu s dalšími obrovitými tvory nevyhubil z povrchu australského. Vačnatci, až na výjimky vakovlka či tasmánského tygra, nejsou lovci, ale býložravci, takže jejich lov byl s poměrně malou mírou rizika. Navíc velká zvířata se na rozdíl třeba od myší, ať zůstaneme v savčím příbuzenstvu, množí méně často. A to ať už se bavíme o počtu potomků, délce březosti, nebo množství vrhů za kalendářní rok.

Sloní samice je například březí 640 dní. Za tu dobu samice myši vrhne celou řadu potomků. Proto v případě velkých savců stačilo lovit průběžně a dříve nebo později začala být porodnost výrazně nedostačující a druh začal vymírat. Dalším zajímavým důkazem je masivní rozšíření eukalyptů, které před příchodem člověka byly mnohem vzácnější. Jenže eukalypty skvěle odolávají požárům, takže jim vypalování ploch pro zakládání polí uškodilo výrazně méně než ostatním stromům a dřevinám. První zemědělci pálili a měnili svět k obrazu svému. A likvidoval velké klokany a další obrovské vačnatce. Mnohem jednodušší to s vyhubením druhů člověk měl na ostrovech, kde byly pro zvířata omezené možnosti útěku i úkrytu. Krásný důkaz o tom, že místo neobydlené člověkem si zachovalo svou megafaunu, jsou Galapágy, od nichž je nejbližší pevnina vzdálena 1000 km. Díky jejich odlehlosti se tam zachovaly obří druhy želv, které dorazivší námořníci nestihli vylovit. Galapágy totiž byly pro Evropany objeveny až v roce 1535.

Mamuti na Sibiři

Nejen mamuti, ale i mastodonti padli za oběť loveckým metodám čerstvě evolučně vzniknuvšího Homo sapiens. „Dnes se odhaduje, že Severní Amerika přišla během krátké doby o 34 ze 47 rodů velkých savců a Jižní Amerika jich ztratila 50 z původních 60. Zmizely šavlozubé kočky, které tu nerušeně lovily po 30 milionů let, a stejný osud potkal i gigantické pozemní lenochody, původní americké koně, velbloudy, velké hlodavce i mamuty. Vyhynuly i tisíce druhů menších savců, ptáků, a dokonce i hmyzu a parazitů (když vymřeli mamuti, následovaly je i všechny druhy mamutích klíšťat),“ píše Yuval Noah Harari v knize Sapiens, stručné dějiny lidstva. Jakmile nastoupily střelné zbraně, byla decimace mnohem rychlejší. Jako například v případě holuba stěhovavého – svého času nejhojnějšího ptáka na Zemi. A oni vyhubení mamuti? V době kolonizace Severní Ameriky druhem Homo sapiens došlo k tomu, že člověk přešel skrz Beringovu úžinu, která v té době byla spojená pevninským mostem, a dál pokračoval v decimaci velkých chobotnatců. Jak Evropa, tak Amerika měla své druhy mamutů a jak dokládají nálezy z lokality Sungir ležící zhruba 200 kilometrů východně od Moskvy, dařilo se jim. Tam pohřbený muž měl v hrobě kolem tří tisícovek korálků z mamutoviny.

Než se začtete durdit, že člověk je největší ničitel planety, podívejte se na tento graf. Ten ukazuje, že z hlediska evoluce je člověk spíšejen drobným vřídkem na tváři planety, než nějaký ohavný všeníčící nádor.

Je módní tvrdit, kterak je člověk ničitelem současného světa. A nikoho nenapadne, že „historie živočišné“ likvidace se s námi táhne už co svět světem stojí či lépe řečeno, co je člověk člověkem. Člověkem moudrým.

Text: Topi Pigula