5 největších zvěrstev diktátora Pinocheta: Demokratům se doživotně vysmál

Pro svět to byl šok, když 11. září 1973 dopadly bomby na chilský prezidentský palác. V jeho troskách zahynul Salvador Allende, jediný socialistický prezident, který se dostal k moci demokratickou cestou. Nahradila ho vojenská junta, v jejímž čele později stanul Augusto Pinochet, potomek francouzských a španělských přistěhovalců, který se stal ztělesněním zrůdností latinskoamerických vojáků.

Ačkoli nezabil tolik lidí jako jeho kolegové z ostatních zemí regionu, levicová a hlavně komunistická propaganda z něj udělala vraha největšího. Zatímco jména ostatních latinskoamerických diktátorů zná jen málo Čechů, o Pinochetovi slyšel téměř každý. Tady je pět věcí, které mu už nikdo neodpáře.

Mučicí centra

Augusto Pinochet se prodral ke kormidlu za časů studené války. Chilští komunisté byli jedni z prvních, kteří v roce 1968 uznali sovětskou invazi do Československa a Salvador Allende si moc dobře rozuměl s Fidelem Castrem. Pinochet tak okamžitě začal „vyřezávat rakovinový nádor komunismu z těla Chile“. To byl eufemismus pro fyzickou likvidaci komunistů, socialistů a příslušníků levicových guerill. Jedině tak mohl zajistit, že se udrží u moci.

Tajná policie založila několik mučicích center, v nichž podrobovala zajaté levičáky krutým výslechům. Mnohdy ještě mladiství revolucionáři byli zavíráni do stísněných prostor, biti nebo mučeni na nástroji, kterému se říkalo gril. De facto se jednalo o kovový rám postele, na nějž se nebožák přivázal a agenti mu pak do těla pouštěli elektrický proud.

Mučení často končilo smrtí. Jen v hlavním městě Santiagu vzniklo několik center, z nichž nejslavnější bylo bývalé sídlo socialistické strany přímo v centru nebo výletní restaurace Villa Grimaldi na okraji metropole. Jedno centrum bylo zaměřené výhradně na mučení žen znásilňováním.

Zmizelí

Když nestačí zabít, je potřeba nechat mrtvolu zmizet. Pinochetovi tajní policisté rádi využívali – podobně jako jejich kolegové z dalších latinskoamerických států – metodu fyzické likvidace s výrazným psychologickým dopadem. Nepohodlný člověk se zkrátka propadl do země. Jeho rodina už o něm nikdy neslyšela a nedostala ani jeho mrtvolu, aby ji mohla pohřbít.

Zmizelí byli většinou umučeni a následně shozeni do oceánu se závažím přidělaným k tělu. Tahle metoda byla oblíbená zejména v Argentině nebo Uruguayi. V Chile se využívala také, ale spíše okrajově, protože Pacifik mrtvoly vynášel na pobřeží. Chilský sever ale nabízel neobývané pouštní oblasti s nejsuššími místy planety. Někteří odpůrci režimu tak skončili přivázaní ke kůlům. Slunce se pak postaralo o popravu namísto agentů.

Vražda ministra

Augusto Pinochet se nakonec ve své pozici cítil tak bezpečně, že si začal zahrávat i s USA. Na severu žil bývalý ministr Allendovy vlády Orlando Letelier, který byl po státním převratu v Chile zajat, mučen a nakonec propuštěn. USA mu poskytly azyl. Jenže ani tam se nemohl Letelier cítit v bezpečí.

Ráno 21. září 1976 mířil Letelier do své kanceláře ve Washingtonu. Vůz řídil sám, na sedadle spolujezdce seděla jeho americká sekretářka a na zadním sedadle její manžel. Náhle auto explodovalo a vyletělo do vzduchu. Když dopadlo na zem, manželovi sekretářky se podařilo dostat ven. Z trosek se pokusil vytáhnout i Leteliera, ale jeho tělo bylo od pasu dolů rozmetáno na kousky. Přesto se podařilo uskutečnit záchrannou akci. Do hodiny ovšem zraněním podlehli jak Letelier, tak sekretářka, která se udusila vlastní krví.

Z pohledu USA to byla nepřijatelná událost. Atentát objednal sám Pinochet. Zatímco Spojeným státům nevadilo, když diktátor likvidoval opozičníky v jiných latinskoamerických zemích, na své vlastní půdě už to tolerovat nemohly. Navíc během útoku zemřela americká občanka.

Operace Kondor

Vražda Orlanda Leteliera proběhla v rámci Operace Kondor, což byla společná akce latinskoamerických diktatur a CIA na likvidaci levicových živlů v jižní části kontinentu. Do operace, která byla založena v Santiagu de Chile, se zapojily různé latinskoamerické vojenské junty. Cílem bylo zničit nepřítele i za hranicemi.

Pokud tak chilský levičák unikl ze své domoviny a pokoušel se schovat například v Brazílii, neměl jistotu, že je v bezpečí. Tajné policie různých států spolupracovaly a ve výsledku tak chilského levičáka mohli mučit třeba argentinští agenti. O zvěrstvech Kondora se dlouho nevědělo, ačkoli se objevily výpovědi přeživších s informacemi, že je mučili agenti s cizím přízvukem (prakticky každý latinskoamerický stát má i několik přízvuků a rozdíly se projevují také ve slovní zásobě, či dokonce časování sloves). Jasné důkazy přinesly až devadesáté roky, kdy se v paraguayském hlavním městě Asunciónu objevily tzv. Archivy teroru.

Senátorem na doživotí

Koncem osmdesátých let bylo jasné, že Pinochetova diktatura musí skončit. Přechod k demokracii měl být mírumilovný a měl vzejít z lidu. Pinochet přistoupil na referendum, kde by lidé hlasovali, zda si přejí zachování jeho vlády, nebo už ho u moci nechtějí. Jak plebiscit dopadne, nebylo vůbec jasné, nicméně díky masivní kampani podporující NE, nakonec Pinochet prohrál a musel odejít (o kampani No natočil film i Pablo Larraín, režisér Jackie nebo nejnovějšího snímku Spencer).

Ze scény ale nezmizel úplně. Naopak zůstal důležitou figurou chilské politiky. Byl to výsměch všem, kteří proti němu roky bojovali. Nejprve zůstal v pozici velitele chilských pozemních sil a v roce 1998 tento úřad vyměnil za doživotní roli senátora. Stal se prvním doživotním senátorem Chile. Odstoupil až v souvislosti se zhoršujícím se zdravotním stavem v roce 2002. Zemřel o čtyři roky později 10. prosince 2006. Jeho hořké dědictví ovšem nezmizelo. Do současnosti Chile používá ústavu, která vznikla za jeho vlády, a až nyní se schází ústavodárná komise, jež má dát jihoamerické zemi novou konstituci a udělat tečku za pinochetovskou érou.