Alternativní historie: Co kdyby Velká říjnová socialistická revoluce nevyšla

V sobotu 7. listopadu 2020 uplynulo 103 let od nejslavnější revoluce 20. století, která v součtu vynesla k moci Lenina se Stalinem a přeměnila carské Rusko na komunistický Sovětský svaz.

VŘSR jinak? Jak by dopadlo Rusko

Ironií osudu by se nejspíše nezměnilo tolik. Nemá nyní příliš smysl zabývat se samotnou říjnovou revolucí – na tu by vzhledem k poměrům v tehdejším Rusku nejspíše v nějaké podobě dříve či později došlo. Zajímavější je však náhled na její pokračování, totiž občanskou válku mezi bolševiky a menševiky. Pokud by vyhráli menševici, Rusko by nejspíše směřovalo k autoritářské sociální demokracii, tedy v podobném ranku, jaké je vlastně dnes. Menševici by rovněž možná vzhledem ke stavu ekonomiky po carské vládě museli stejně sáhnout ke kolektivizaci. Zčásti by však mělo Rusko šanci ochutnat kapitalismus (a ekonomickou konkurenceschopnost) o něco dříve než v historii. Snad by se tak přinejlepším vyhnulo tragédiím typu ukrajinského hladomoru. Zbytek 20. století by se ale vyvíjel nejspíše velmi podobně.

Totéž platí i v případě, že by se namísto menševiků u moci udržel car. Takový scénář je vzhledem k jeho nepopularitě spíše značně nepravděpodobný, v chaosu občanské války ale nelze vyloučit ani tuto možnost. Car by buďto po roce 1918 musel přistoupit na reformy podobného sociálnědemokratického ražení, anebo by dříve či později přišla další revoluce – která by mohla skončit opět vítězstvím bolševiků či jim podobné frakce.

Rusko jako hrozba

Na každý pád by podobné Rusko – ačkoliv ne nutně zcela komunistické – na východě stále představovalo hrozbu zejména pro poválečné Německo. Nějaká forma konfrontace mezi oběma státy by tak byla zřejmě stále nevyhnutelná. A dost možná by dopadla stále stejně, jako Velká vlastenecká válka mezi lety 1941 až 1945. Menševické i carské Rusko by podobně bylo svázáno podobnými geopolitickými potřebami jako Rusko sovětské – a to znamená i snahu posunout své západní hranice co nejvíce do středu Evropy. Pobaltí, Ukrajina, Polsko a Československo (či jejich verze v takovém scénáři) by tedy stále čelily ruským zájmům či v lepším případě ruským námluvám.

Krvavé finále

Existuje však ještě jedna možnost, při níž by se žádné frakci nepodařilo zajistit totální vítězství, a došlo by tak spíše na rozdrolení Ruska mezi více frakcí. Menševici by například mohli zajistit a ubránit Petrohrad, bolševici naopak Moskvu, a další národnostní frakce své vlastní krajiny. Pokud by se podařilo vyjednat příměří tak, že by jednotlivé oblasti získaly skutečnou autonomii, jednotné Rusko by přestalo existovat.

Geografie evropské části Ruska, kde je přirozených bariér poskrovnu, však takové možnosti do karet příliš nehraje. V Rusku typicky platí, že domácí vítěz bere vše. V asijské části by snad rozpad mohl být výraznější. Zvláště pokud by mu napomohl jiný stát. V roce 1918 však Čína neměla ambice ani možnosti na expanzi do Sibiře a Japonsko zajímaly spíše tichomořské lokace. I vzpurné sibiřské provincie by tak nejspíše dříve či později došly k připojení společnou vládou. Situace podobná rozdělení Německa po druhé světové válce (na které měly vliv vítězné velmoci) nebo Koreje, by se tak v případě Ruska nejspíše neopakovala.

Francouzská spojka a vzestup nacismu

Překvapivým důsledkem rychlé porážky bolševických sil v Rusku však mohl být i nečekaný vliv na finále první světové války a možná důsledek na válku druhou. Carská vláda i menševici by nejspíše v konfliktu v Německem v první světové válce pokračovali nadále. Dařilo by se jim to sice s velice proměnlivou kvalitou, přesto by vázali desítky německých divizí. Německo by v tomto scénáři nebylo tedy s to přesunout divize na západní frontu do ofenzivy v roce 1918. Válku by tak mohlo Německo prohrát nejméně o půlrok dříve a dost možná drtivěji než ve skutečné historii. To by mohlo ovlivnit i poválečné nálady, podle nichž byla kapitulace Berlínu vynucena zradou ve vlastních řadách, která později napomohla k vzestupu nacismu.

V případě eskalace občanské války nebo rozpadu Ruska by však naopak Němci svých 50 divizí mohli z východní fronty přesunout dříve. Svou březnovou ofenzivu by tak mohli zahájit naopak dříve, možná i ve větším rozsahu. Ačkoliv je nepravděpodobné, že by kriticky prolomili franko-britské linie, vyloučit to zcela nelze. Americké síly tehdy v Evropě ještě nebyly v takovém počtu, aby situaci uhasily. Německé vítězství na západní frontě by tak možná zakončilo první světovou válku vítězstvím Berlína a vzestupem silného Německa. V součtu tak platí, že Rusko by se v případě vítězství jiných frakcí revolucí či občanské války nejspíše ubíralo velmi podobným směrem jako v reálné historii – a to by znamenalo i velmi podobný výsledek pro okolní státy. Snad by i v tomto odlišném Rusku došlo na menší nebo žádné čistky, které definovaly Stalinovu éru. Ani carské období ale nebylo k lidským právům zrovna přívětivé. Je tedy zrovna tak pravděpodobné, že vlády pevné ruky by tak pro zachování jednoty bylo potřeba i v alternativní historii.