Istanbulské bazary: magie orientu s vůní exotiky

Cestu po Hedvábné stezce začneme ve slavném Istanbulu, přezdívanému „Brána Orientu“. Když jsem toto město ležící na dvou kontinentech navštívil poprvé, tak jsem se jeho poetické přezdívce posmíval. Od té doby jsem se však do Istanbulu dostal několikrát – vždy zde totiž začínala nějaká má cesta směřující hlouběji do Orientu… Už se tedy neposmívám, protože Istanbul branou Orientu skutečně je, a vždy byl. Změnilo se jen jméno: před dobitím Turky (1453 n. l.) se jmenoval Konstantinopol, česky Cařihrad. Řada obchodníků, diplomatů a dobrodruhů právě odtud vyrážela na cestu po Hedvábné stezce, stejně jako my.

Speciál Hedvábná stezka najdete tady:

V Istanbulu můžete zkoumat přehršel památek z různých historických epoch, nasávat smíšenou evropsko-asijskou atmosféru či ochutnávat speciality turecké kuchyně, ať už v obyčejné jídelně (tzv. lokantě) nebo lepší restauraci. Oko cestovatele a fotografa však hned po prvoplánových majestátních mešitách zaujmou řemeslnické uličky a pestré bazary, které překypují zbožím i životem.

Uličky specialistů

Hezká procházka vede od Sulejmanovy mešity z kopce dolů k zátoce Zlatý roh. Brzy narážíme na spleť úzkých uliček a rádi se necháváme strhnout proudem nákupůchtivých domorodců valících se směrem k Velkému bazaru. Mezi lidmi se snaží procpat hulákající prodavači s pojízdnými krámky, případně i troubící dodávka. Připadám si jako v nějakém lidském mraveništi. Často se jednotlivé uličky specializují na určitý druh zboží nebo řemesel. Prodává se tam například výhradně jen nádobí, jen koberce nebo zde sídlí jen opraváři televizí nebo jen obávaní, byť užiteční dentisté.

Je naprosto fascinující pozorovat, jak obchod v Turecku kvete. Když sledujete turecké prodavače, neubráníte se pocitu, že obchod pro ně není jen prostředek, jakým si vydělat na živobytí, ale že jím opravdu žijí. Dílem to mají skutečně v krvi. Když přišli ze Sibiře do Střední Asie (6. století) a posouvali se zvolna na západ, obchod po Hedvábné stezce tam probíhal jejich prostřednictvím. Dlužno však říci, že mýta a vysoké ceny za jejich služby nakonec přispěly i k zániku Hedvábné stezky (15. století) a přesunu obchodu na moře.

Velký bazar

Velký bazar je obrovské kryté tržiště s téměř čtyřmi tisíci obchůdky, které slouží Istanbulanům už pět set let. Zatímco dříve zde bylo k dostání vše, co jen člověk mohl potřebovat, dnes se orientuje především na různé umělecké předměty pro turisty. Tím se jeho kdysi nepřeberný sortiment zboží zúžil na koberce, šperky, tepané konvice, šavle, dýky, vodní dýmky a suvenýry. Za pravou orientální atmosférou se proto vyplatí sejít ještě níž, do Egyptského bazaru (též Spice Bazaar), kde je k mání snad vše, co se dá jíst nebo s jídlem nějak souvisí. Přesně tak jsem si Turecko jako malý kluk vždycky představoval. Krámky s úhledně vyrovnaným ovocem střídají obchůdky s čajem nebo tureckými cukrovinkami.

Mohlo by se hodit: naučte se smlouvat!

V úžasu prohlížím vědra s úhlednými barevnými pyramidami koření v sytých odstínech žluté, oranžové a červené. Červená je chilli, okrová kurkuma, šedá mletý pepř, jedovatě zelená hena a tak dále. Perfektním dárkem domů může být například vynikající směs koření na maso zvaná köfte. Koření jako chilli nebo paprika se obvykle nabízí ve dvou variantách: acili [adžily] (tur. pálivá) a süper acili (tur. super pálivá). Věřte, že i ta „jen“ pálivá varianta stojí za to – užijete si ji při vstupu do těla a pak ještě podruhé...

Turci umí česky

O autorovi: Mgr. Lukáš Synek, PhD. je biolog, cestovatel a fotograf. Více se o něm dozvíte na jeho webu. Zaměřuje se především na státy, kam se běžně moc nejezdí - někdy tudy dokonce provádí skupiny odvážných turistů. Je autorem knihy „Hedvábnou stezkou po stopách dávných karavan“. Organizuje přednášky pro čajovnu V Síti.Prodavač tureckých cukrovinek nejenže neomylně poznává, že jsme Češi, ale dokonce česky pokřikuje: „Ahoj, ochutnávka zadarmo!“ Turek správně tuší, že i když má ceny u cukrovinek napsané, my budeme smlouvat. V posledku už ale fenomén smlouvání i z bazarů rychle mizí, alespoň v Istanbulu.

Turecké cukrovinky se nazývají lokum a představují nepřeberné množství druhů želé nebo karamelu se zalitými různými druhy ořechů a obalené cukrem, kokosem či drcenými pistáciemi. U nás zdomácněl jeden z tisíce druhů, nepříliš typický, pod názvem „turecký med“. Jak mě ale poučil Turek žijící v Čechách, Turecko produkuje i vynikající včelí med a proto bychom cukrovinkám „turecký med“ říkat neměli.

Na Egyptský bazar dole u Nové mešity (Yeni Cami) plynule navazují pouliční stánky s sýry, olivami, rybami a masem. Na rohu ještě překvapiví velké pijavice – natahují se a plazí v průhledném barelu s vodou, z jakého se obvykle točí limonáda. Cedulka „medicin“ nás ubezpečuje, že ty asi nebudou „na maso“.

Nebojte se, že v bazarech zabloudíte. Až se tak (velmi pravděpodobně) stane, stačí sledovat hlavní proud lidí, který vás vyvede k některé z bran bazaru ústících obvykle na známá náměstí či k výrazným mešitám, kde se již chytíte mapy. V nejhorším se mohou hodit turecké fráze „Kapi nerede?“ (Kde je brána?) nebo „Čikiš nerede?“ (Kde je východ?).