Není kuna jako kuna. Rozeznáte kunu, lasici a hranostaje?

Minulý týden se nám na ZOOMu stala dost nepříjemná věc - dabingové studio zaměnilo v jednom dokumentu kunu za lasici. Všimly si toho stovky diváků - všem se tímto omlouváme. Ale současně nás to přimělo podívat se, jak se vlastně kuna od lasice liší: a věřte, zase tak jednoduché to není...

Kdysi se říkávalo, že „řádí jako kuna v kurníku“. V některých oblastech je v pořekadle kuna vyměněná za lišku, ale zůstaneme li u kun, tak o jakou kunu vlastně jde? O lesní, skalní nebo snad o kolčavu? Pokud uvidíte v přírodě jen se mihnout malou šelmičku, snadno může dojít k záměně. Proto se vyplatí přiblížit si jejich jednotlivé základní charakteristiky.

Kuna skalní Martes foina

S kunou lesní se tento druh dá splést poměrně snadno, neboť mají zhruba stejný vzrůst, byť tento druh vypadá díky řidší srsti poněkud subtilněji. Pokud vám alespoň chvíli zapózuje tak, abyste si ji mohli prohlédnou zepředu, zaměřte se na hrudník. Dobrým určovacím znakem totiž je bílá náprsenka, která se větví a přechází na přední končetiny. Je věrná svému jménu a své „lesní“ sestřenici se neplete do rajonu. Takže ji můžete zastihnout v lomech, skalách, starých domech, půdách i stodolách, ale i ve vesnicích a dokonce městských parcích. Ale souvislým lesním celkům se spíše vyhýbá. Přesto se ale občas dají najít ve společném ekosystému. Jedním z mnoha takových míst jsou třeba Tetínské skály na Berounsku, kde se mimo jiné vyskytuje i tchoř tmavý (Mustela putorius). Biolog Miloš Anděra udává, že se jich u nás loví dvojnásobné množství, než kuny lesní. Najdete-li mrtvého či poraněného jedince jemuž se budete moct podívat zespodu na tlapky, tak tento druh nemá na polštářcích žádnou srst.

Mapa rozšíření v ČR tady

Kuna lesní (Martes martes)

Pokud víte na co se dívat, rozlišíte kunu skalní a lesní třeba podle špičky čenichu. Zatímco lesní ho má černý (viz video), tak skalní má špičku růžovou. Kuna lesní se chlubí náprsenkou nažloutlou až žlutou, která se na hrudi se klínovitě zužuje a nezasahuje na přední končetiny (porovnej s příbuznou ze skal). Na rozdíl od skalní příbuzné má tlapky zespoda kryté srstí. Loví hlavně na stromech a nejvíce preferuje jehličnaté lesy (52%) před lesy smíšenými (42 %) a za nejméně oblíbené považuje lesy smíšení (5%). Z hlediska potravy si manu vylepší stromovými druhy netopýrů, které přepadává v dutinách a smlsne si i na medu divokých včel.

Mapa rozšíření v ČR tady

Hranostaj (Mustela erminea)

Jedním z identifikačních znaků jsou malé uši takřka se schovávajících v srsti.

V bílé zimní srsti černě září špička ocásku. Pokud jste někde viděli mihnout se „lasičku“, tak je velmi pravděpodobné, že šlo právě o hranostaje. „Srst je v létě intenzivně hnědá a na břiše bílá,“ píší M. Anděra a J. Gaisler v knize Savci České republiky. Mapování prokázalo jeho výskyt ve všech mapovacích čtvercích. Nenechte se zmást tím, že se podle mapování vyskytuje i na Sněžce. Tam ji nenajdete, vezměte v úvahu, že rozměr mapovacího čtverce je 10x10 km. A v lesích pod Sněžkou, třeba v Obřím dole, se už vesele pobíhá.

Mapa rozšíření v ČR tady

Kolčava (Mustela nivalis)

Nejen na našem území, ale v celé Evropě se jedná o nejmenší z šelem. Její zavedené synonymum je lasice kolčava. Od kun (rod Martes) se liší nižším počtem zubů, což ale nikdo při zběžném pohledu nezjistí :-) Z hlediska rozšíření je takřka stejně hojná jako hranostaj, ale na první pohled se dá rozeznat podle ocasu. Kolčava ho má celý hnědý. Na zimu se u nás na rozdíl od hranostaje přebarvuje jen velmi výjimečně. Odborníci odhadují počet přebarvujících se kolčav na 0,5 %. To ale neplatí například ve skandinávských zemích, kde je bílý zimní kožíšek běžný. Ale ani přebarvená kolčava nebude mít černou špičku ocásku. Přednost dává otevřené krajině, lesům se vyhýbá. Alfréd Brehm ve svém Životě Zvířat o ní píše: “Co do velikosti jsou vlastně nejmenšími šelmami, ale předčí zato i jiné druhy svou krvelačností a statečností.“

Mapa rozšíření v ČR tady

Pokud by vás určování našich savců opravdu zaujalo, můžete si stáhnout jejich určovací klíč.

Video kuny lesní:

Topi Pigula